- 11 –

Gyula Hernagyi: H O M O   P R O T E S I E N S I S

     K. se zadumaně vlekl po dlažbě, život ho omrzel. Nevě-
děl, kolik mu je přesně let a zajít do Centra byl líný; je-
diné, co mu zůstalo v paměti, bylo to, že od poslední gene-
rální opravy uplynulo 1500 let.
   Dvakrát se pokusil o sebevraždu. Poprvé to zkusil s dy-
namitem, ale už za půl hodiny přišel k sobě na místě výbuchu, 
zase novoučký jako ze škatulky. V centrálním archivu, v dis-
tribuci bílkovin se shromažďovala všechna základní data 
o každém člověku, ve skladech byly protézy libovolné části 
těla, a tak stačilo vyzvednout z příslušného regálu 
potřebný orgán a během patnácti minut se na místě neštěstí 
objevila „četa opravářů“.
     Pokusil-li se někdo o sebevraždu výbuchem nebo rozptý-
lením se, radary o ní (nebo o nešťastné náhodě) ihned infor-
movaly Centrum. To si vyžádalo z oddělení Paměti přesný ge-
netický kód zahynuvšího jedince, objem jeho mozku, molekulár-
ní stavbu orgánů a okamžitě vybralo náležitý soubor náhrad-
ních dílů, spojilo je v celek, zásobilo organismus nezbytnou 
zásobou energie a vědomostí a dopravilo nové stvoření zpět 
na místo.
     Jednou v návalu zoufalství K. proklouzl do kódovacího 
sálu a zaměnil ve svém kódu dvě nuly za jedničky a poté se 
opět vyhodil do vzduchu. Neustále fungující paralelní sys-
tém kontroly odhalil podvod, a tak byl během pěti minut vrá-
cen životu. K. se smutně opaloval u bazénu, usazený na před-
ním místě.
     Opustila ho nevěsta a on se cítil nešťastným, přestože 
věděl, že se v nejbližší budoucnosti k němu zcela jistě vrá-
tí, musí jen čekat. Tak čekal a nudil se.
     K. obdržel staré knihy a ponořil se do četby. Dostaly 
se mu do ruky verše napsané v dávných prahistorických dobách. 
Roztržitě listoval stránkami, dokud nenarazil na verš, kte-
rý se mu až nečekaně zalíbil.
     „A DNES ŽIJU V ZÍTŘEJŠÍM DNI VČEREJŠÍHO“
     Ty verše napsal jakýsi blázen kdysi dávno v oné době, 
které se říkalo 20. století. K. se spletitý text líbil.