18
    "Ale na mně čekají doma," pokusil jsem se namítnout, ale neby-
lo to nic platné. Nepromluvil už ani slova.

    V nemocnici měl noční službu Hruška, profesorův zástupce. Když 
se ujistil, že od něho osobně nic nebudeme chtít, mávl rukou a 
uklidil se do svého pokoje.
    "Dal jsem mu dvojnásobnou dávku, pane doktore, jak jste řekl," 
prohodil Holeček, uvazuje pacienta ke stolu. Karel přikývl a zří-
zenec odešel. Myli jsme se a teplá voda stékala na namydlené ruce 
a odnášela pěnu jako jarní slunce sníh. Širokým skleněným oknem 
nad umývadly jsme viděli do sálu. Na stole tam ležel děda Mako-
vec.
    "Jenom aby z toho nebyl průšvih. Nepodepsal přece revers .."
    Karel zavrtěl hlavou. "Jen incize, žádný výkon . . ."
    "Ale stejně . . ."
    "Tady jde o víc než o byrokratické kličky." Říkal to smrtel-
ně vážně.
    Nekola měl pravdu, dědova nemocná ruka se téměř nelišila od 
zdravé. Otok sešel a v místě, kde si původně strhl bradavici a 
kde měl být nádor, růžověla měkká jizva. Pacient podřimoval pod 
silnou dávkou hypnotik a ataraktik, ale věděli jsme od Holečka, 
že se s ním div neporval, jak se bránil výkonu.
   Nůž zajel do tkáně a zastavil se. Ani kapka krve. Neviděl jsem 
na Karlovy oči nad rouškou, která mu skrývala tvář. Skalpel v je-
ho ruce se zastavil. Držadlo se chvělo. Přikryl jsem ránu tamponem.
   "Sestro, můžete jít, už vás nebudeme potřebovat," řekl jsem 
instrumentářce. Pokrčila rameny. Sledoval jsem ji pohledem, než 
za ní zapadly dveře a pak jsem tampon odstranil.
   Karel ožil. Skalpelem zajel hlouběji do masa. Na paži udělal 
několik řezů, až se zastavil v podpažní jamce. Teprve tam totiž 
vytryskla opravdová lidská krev, po jednotvárné, hladké houbovité 
mase, ve kterou se změnilo podkoží, svaly, šlachy, cévy a nervy. 
Jen kůže byla taková jako dřív, ale to růžové jí prosvítalo. . .