Poznámky na okraj knihy Ondřeje Neffa Něco je jinak

     Ondřej Neff /syn Vladimíra Neffa/ není Českému fandomu nezná-
mý. Napsal monografii Podivuhodný svět pana Verna doplněnou roz-
sáhlou bibliografií všech vydání Vernových knih u nás. V Technic-
kém magazínu vycházel v roce 1981 jeho desetidílný seriál Podoba 
věcí příštích, v němž se se čtenáři rozdělil o své široké znalosti 
takřka všech odvětví science fiction.
   Jeho pro sci-fi bezesporu nejzáslužnějším dílem je ale cyklus 
esejů o dějinách české vědeckofantastické literatury Něco je jinak.
   Hned v úvodu, ve kterém se snaží vymezit pojem science fiction, 
podává jednu z nejlepších definic žánru: Sci-fi ‚je literatura, 
kde je něco jinak. Na téže straně pak říká: Protože je obtížné 
najít definice popisující, jak sci-fi vypadá, zvolil jsem definici 
vyjadřující její funkci. Smysl SF je v metodě, jakou zkoumá 
člověka. Autor způsobí, aby "něco bylo jinak", a zkoumá, jaké 
následky to vyvolá. Podstatné je, že v SF to "něco" jsou uměle 
vytvořené podmínky. /zkráceno ZR/ Neff upozorňuje, že to "něco" 
může být např. přítomnost pohádkových a mytologických bytostí 
/pro čtenáře je toto upozornění zbytečné, ale např. v knize M. 
Genčiové Vědeckofantastická literatura nebo v knize Genese a 
poetika science fiction. D. Slobodníka, obě vyšly v roce 1980, 
byla tato skutečnost zcela pominuta, pozn. ZR/.
   Dál se O. Neff zmiňuje o nutnosti zvláštního přístupu k sci-fi 
při literárním hodnocení jednotlivých děl, kdy se neposuzuje pouze 
životnost a přesvědčivost postav, ale i zdařilost a nápaditost 
"umělých podmínek", do kterých autor své hrdiny postaví.
   V následujících kapitolách pojednává o předchůdcích a klasicích 
science fiction u nás. Velkou pozornost věnuje Komenskému, Arbeso-
vi, Čechovi, Nerudovi, legendě o Faustovi a vlivu gotického románu.
   Vezme nás s sebou do roku 1907 na výpravu za skutečně první 
českou sci-fi, příběhem, jenž má všechny atributy, které od SF 
vyžadujeme. Poprvé se dozvídáme, kdo byl M. Suchdolský, autor 
románu Rusové na Marsu.
   V kapitolách věnovaných Haussmannovi, Čapkovi a Weissovi píše 
O. Neff o vrcholných dílech české sci-fi. Zajímavá je zejména 
kritika čapkovských východisek z hlediska naší přítomnosti, kdy je 
Krakatit stejně reálný jako zahrádka nebo Pejsek a Kočička v době 
Čapkově.
   Věděli jste, že J. M. Troska uvedl Čapkovi roboty do "tvrdé 
sci-fi" dříve než I. Asimov nebo, že z Trosky čerpali např. 
F. Běhounek nebo V. Babula?
   Z hlediska vývoje současné sci-fi jsou nejzajímavější kapitoly 
o Ludvíku Součkovi a Josefu Nesvadbovi, ke kterým mám několik 
drobných výhrad.
   Dozvídáme se mnohé o Součkovi jako člověku; co je trochu prob-
lematické je Neffovo hodnocení Součkovv tvorby. Když velmi pochval-
ně hovoří o sbírce povídek Bratři Černé planty, poznamenává, že 
jeho povídky značně převyšují románovou tvorbu /to je v SF běžný 
jev/, ale pak se dlouze věnuje takovým nezdarům, jako je román 
Tajemství jantarové komnaty a např. sbírku brilantních povídek 
Zájem galaxie odbude jedinou větou. Politováníhodné je, Že O. Neff 
zřejmě nečetl knížku Operace Killy, podle něho jde o nepříliš 
podařený román dänikenovské ražby, jsou to však tři povídky, které 
považuji za jedny ze Součkových nejlepších. Neuvádím to zde ale 
jako výtku, při tak obrovské práci se nelze zcela vyhnout chybám.
   Následuje kapitola oslavující Josefa Nesvadbu. Nedoceněním 
Součka a pominutím některých autorů, Nesvadbova postava narůstá 
do nadlidských rozměrů. Pro několik souborů povídek, s kterými J.N. 
začínal a které už patnáct let nepíše /bohužel, neboť patří k tomu 
nejlepšímu v české SF/ je mu O. Neff ochoten odpustit takřka cokoli. 
Dokonce se vzdává i zvláštních kriterií přístupu k SF, které si 
sám stanovil. /viz výše/