Stojím opět na místě, ze kterého jsem prve vyšel.
   Oprašuji magnetofon a přehrávám si svá poslední slova.
   Záznam je v pořádku.
   Ze svého úkrytu zatím, pro jistotu nevystrkuji ani nos. Od 
modulu se šíří strašné vedro. Mám strach o magnetofon. Snese ta-
kovou teplotu? Přikryl jsem ho a čekám...
   Zdá se mi, že se teplota nezvyšuje. Asi usoudili,že by to 
mohlo stačit.
   Po hodině začínám znovu nahrávat.

                   + + + + + + + + + + +

   Nebudu opakovat svůj myšlenkový postup, protože by to bylo 
dlouhé povídání. Důležitý je výsledek. A výsledkem bylo, že jsem 
nepřišel vůbec na nic. Možností bylo mnoho, jedna lákavější než 
druhá, ale k žádné jsem neměl dost podkladů.
   Byl čas k návratu. Obrátil jsem vozidlo a rozjel se zpět 
k modulu.
   Cesta zpět mi trvala kratší dobu. Snad to bylo tím, že jsem 
se naučil lépe ovládat vozidlo. Možná tím, že zpáteční cesta 
připadá vždy kratší.
   Již z dálky jsem viděl Václavovo vozidlo stojící u modulu. 
Pak jsem v záři zapadajícího slunce rozeznal i postavy velitele 
a lodního lékaře. Bylo vidět, že na mne netrpělivě čekají.
   Když jsem přijel ještě blíž, Václav nevydržel a běžel mi napro-
ti. Jirka zůstal stát na svém místě a čekal, až přijedu k 
lodi. Jako vždy se snažil nedat najevo své vzrušení.
   Přivrzdil jsem, aby Vašek mohl naskočit na mé vozidlo.
   "Co se stalo?" zeptal jsem se.
   "Zatím se mne na nic neptej!"
   "Co jste tak vyjukaní? Našli jste snad trosečníky?"
   Václav nic neříkal. Snad si jen potřeboval na mne sáhnout.
   Zastavil jsem u modulu a vystoupil. Veškeré pořízené záznamy 
jsem nesl s sebou v příručním zavazadle.
   Jirka nepromluvil ani slovo ahrnul se do mého vozidla. Zmi-
zel uvnitř dřív, než jsem stačil vůbec otevřít pusu.
   Vašek mne vtáhl do modulu, posadil mne a bez pobízení začal 
vyprávět.
   "Za tu dobu, cos byl pryč, se udály věci, kterým vůbec nero-
zumíme.
   Tak nejprve tu hlavní: Dráha KONDORA je moc divná. Všechny 
parametry dráhy jsou sic e zachovány, ale oběžná doba velice kolí-
sá. Zdá se, že budou potíže s naším návratem. Na nějakou 
honičku okolo planety nemáme dost paliva.
   Podivné je, že automaty hlavní lodě nám nevyslaly žádné varo-
vání. Pravděpodobně ještě nehrozí přímé nebezpečí, ale stejně 
se musíme mít napozoru.
   Druhá věc: Den je zde o hodinu delší, než je uvedeno v kata-
logu. Zdá se, že v minulé výpravě byli pěkní lajdáci. Možná, že 
zde nesouhlasí více věcí.
   Mimoděk jsem pomyslel na město. Řeknu o něm, až si k nám při-
sedne Jirka. Chci vidět, jak bude reagovat.
   Ten však přišel a hned zasedl k počítači. Pozorně cosi vy-
ťukával do jeho klaviatury. Při pohledu na obrazovku vždy zavrtěl 
hlavou a znovu něco vyťukával. Bylo vidět, že nemá na nás čas.
   "Jak ti dopadla cesta? Viděls něco?" zeptal jsem se Vaška, ale 
bylo mi jasné, že se o trosečnících nic nedovím. To by přece 
vysypal jako první.
   "Moře písku... jinak nic. Dojel jsem až k dunám — k těm, co 
jsou na obzoru," mávl rukou tím směrem. A ty?
   Nestačil jsem odpovědět a už tu byla další otázka. Tentokrát 
od Jirky.
   "Nechceš nám náhodou ohlásit nějaký objev?"

                          - 13 -