Úryvek, který přinášíme jako ukázku, je z povídky Dřív než nastal ráj.

     Byla to ohromná úleva nafouknout tlakový stan, vsoukat se hermetickým 
uzávěrem dovnitř a stáhnout si skafandry dolů. Jak nyní odpočívali ve svých 
malých plastikových polokoulích, poprvé jim do myslí plně dolehlo, jak je je-
jich objev podivuhodný a závažný. Okolní planeta se náhle proměnila, Venuše 
už nebyla mrtvá — připojila se k Zemi a Marsu.
     Neboť i přes propast vesmíru život navštívil jiný život. Všechno, co vy-
růstalo, nebo co se pohybovalo ve tváři kterékoli planety, bylo předzvěstí, 
příslibem, že Člověk v tomhle Vesmíru zářících sluncí a rotujících mlhovin 
není osamocený. Jestli až dosud nenalezl společníka, s nímž by se mohl doro-
zumět a v nějž pouze doufal, rozkládaly se před ním tisíce světelných let a 
celé věky času a vyčkávaly, až je prozkoumá. Mezitím musí ochraňovat a pěsto-
vat život, který už nalezl, ať už na Zemi, na Marsu nebo na Venuši.
     Tohle si říkal Graham Hutchins, nejšťastnější biolog v celé Sluneční 
soustavě, když pomáhal Garfieldovi sesbírat jejich odpadky a neprodyšně je 
uložit do sáčku z umělé hmoty. Když vypustili stan a vyrazili na zpáteční 
cestu, po stvoření, které zkoumali, už nebylo nikde ani stopy. Bylo to nako-
nec dobře, mohlo by je to svést, aby se zdrželi a experimentovali dál, a už 
tak se dost nepříjemně přiblížili k nejzazšímu časovému limitu.
     Vůbec to nevadilo, za pár měsíců se vrátí s celým týmem pomocníků, mno-
hem dokonaleji vybaveni, a budou na nich viset oči celého světa. Když se vý-
voj musel namáhat miliardy let, aby tohle setkání umožnil, ještě chvilku po-
čká.

     V mlžné krajině ozářené mihotavým, zelenavým světlem se na okamžik ne-
pohnulo vůbec nic. Člověk ji opustil a karmínový koberec také. Potom se stvo-
ření objevilo znovu, přeplouvalo přes kopce, rozervané vichry. Nebo to možná 
bylo nějaké jiné z téhož podivného druhu, to se už nikdo nikdy nedozví.
     Doplulo k malé mohyle z kamení, kde Hutchins s Garfieldem zakopali od-
padky. A tam se zastavilo.
     Nebylo překvapené, protože nebylo nadané inteligencí. Ale chemické puze-
ní je nemilosrdně táhlo přes polární náhorní plošinu až k místu, kde vykřiklo: 
Tady! Tady!
     Kdesi přímo pod rukama mělo nejdrahocennější potravu, jakou potřebova-
lo — fosfor, prvek, bez nějž se nikdy nemůže vznítit ani jiskřička života. 
Začalo skálu očmuchávat, protékat do škvírek a trhlin, šmátrat a hrabat hle-
dajícími chapadly. Nic z toho, co podnikalo, nepřesahovalo schopnosti které-
koli pozemské rostliny nebo stromu — jenom se pohybovalo tisíckrát rychleji a 
potřebovalo pouze minuty, aby dosáhlo cíle a proniklo plastickou hmotou.
     A pak hodovalo na potravě mnohem vydatnější, než byla všechna, kterou 
okusilo kdykoli předtím. Absorbovalo cukry a bílkoviny a fosfáty, nikotin z 
cigaretových špačků, celulózu z papírových šálků a lžiček. Všechny látky roz-
ložilo a asimilovalo do svého podivného těla, bez potíží a aniž by mu nějak 
uškodily.
     Stejně tak absorbovalo celý mikrokosmos živých stvoření — bakterií a vi-
rů, jichž se na starší planetě vyvinuly tisíce vražedných kmenů. I když jenom 
velice málo z nich dokázalo v tomhle horku a v téhle atmosféře přežít, stači-
lo to. Jak se koberec plazil zpátky k jezeru, odnášel si nákazu pro celou 
svou planetu.
     Už v době, kdy Jitřenka nabírala kurs směrem ke svému vzdálenému domovu, 
Venuše umírala. Filmy a fotografie a vzorky, které Hutchins triumfálně odvá-
žel, byly dokonce ještě mnohem cennější, než tušil. Představovaly jediný do-
klad, že kdy život začal třetí pokus dobýt si pevné místo ve Sluneční sousta-
vě.
     Pod Venušinými mračny se příběh Stvoření uzavřel.