-11-

klobouk sňal už před chvílí zdvořile z hlavy. Vykročil rázně.
     "Myslím, že se přece podívám dovnitř," řekl rozvážně, ukazu-
je na budovu, ze které Rewell před chvilkou vyběhl. "Byl bych 
vám velmi vděčen, kdybyste mne doprovodil, inženýre. Nebude to 
trvat dlouho."
     "Určitě nebude," řekl Set Rewell zamyšleně a pokrčil rameny. 
"Pojďte, snad to tak bude lépe."
     Bušili pak marně na železem pobité dveře hodnou chvíli. Uvnitř 
se nic neozvalo.
     "Budou s tím nějaké potíže," řekl Demy Hone o něco později 
svému představenému v Yardu. Set Rewell stál opodál a mlčky naslou-
chal. Zranění na jeho ruce nestálo skutečně za řeč. "Pan Rewell 
prohlásil, že vám může podat uspokojivé vysvětlení. Mně nechtěl říci 
nic."
     "Potíže se již vyskytly." odvětil policejní náčelník sir Horne. 
"Přečtěte si tohle inspektore. Je to sdělení z Centrálních elektrá-
ren".
     Bylo to několik řádek telefonagramu, spěšně naškrábaných a 
podávajících zprávu od profesora Hatkinse.
     "Vysuňte okamžitě kotvu velkého generátoru a zařiďte co možno 
nejsilnější pole mezi magnety stxatoru. Pošlete do mých laboratoří 
montážní vůz vrchní sítě. Zabráníte nedozírnému neštěstí."
     "Pan profesor Hatkins se asi zbláznil..." začal Demy Hone smut-
ně. Set Rewell, dosud smutně přihlížející s téměř tupým klidem se 
vzchopil. Jeho dosavadní odevzdanou lhostejnost vystřídaly známky 
velkého vzrušení a úlevy.
     "Ne," vzchopil se. "Profesorův mozek funguje znamenitě. Sire 
Horne, zapřísahám vás, nařiďte ihned to, co si profesor přeje."
     "Nějakou chvíli počkáme," odmítl sir Horne zdvořile. "Nemohu 
doporučit takovou...nemůžeme schválit ani menší věci bez řádného 
odůvodnění, pane Rewelle."
     "Poslechli, by vašeho telefonického příkazu?" otázal se inže-
nýr dychtivě.
     "Snad poslechli," pokrčil sir Horne rameny. "Kdož ví? Zjisti-
li prve pravost profesorova příkazu zpětným telefonickým zavoláním. 
Mohou si nyní počínat právě tak. Ale já takové přání nevyslovím, 
to je to. Jaký je to zmatek?"
     Záhada plechového kohouta se rozrůstala. Set Rewell seděl chví-
li tiše a zamlkle.
     "Přesvědčím vás o nutnosti toho, pane," řekl potom. "Odejděte 
prosím, inspektore. Pospěšte si. Venku roste smrt. R o s t e, ro-
zumíte? a je děsivější, než si dovedete představit."
     Demy Hone zachytil bystře přikývnutí svého představeného a s 
uctivým pozdravem tiše vyšel. Sir Horne upřel tázavý pohled na 
návštěvníka.
     "Dvě věci mi věřte, sire," počal Set Pewell x spěšně. "Předně? 
můj mozek je dosud v naprostém pořádku. Za druhé, učiním vše, abych 
dodal důrazu přání profesora Hatkinse. Čas letí. A smrt roste."
     Sáhl do kapsy. Bledý jako stěna, ale nechvějící se rukou vytáhl 
malý revolver. Namířil přímo na sira Horna a pokračoval pevně.
     "Nemůžeme se zdržovat ani vteřinu. Vyhovte okamžitě profesorovu 
přání. Celý svět se řítí do zkázy. Nezastavím se před smrtí jedno-
ho člověka, který váhá zabránit jeho zániku. Vysvětlím vám všechno v 
deseti minutách, které mohou znamenat záchranu. Nevím, jak dlouho 
vydrží Hatkinsovy nervy. Nedoufal jsem vůbec v záchranu. Nemíním 
na vás střílet,sire. Ohrožuji vás jen proto, abych vás přesvědčil, 
že jde opravdu o věc nesmírného významu. Ale budete-li váhat, zmač-
knu spoušť. Za nějaký čas bude stejně pozdě. Beznadějně pozdě, spě-
chejte".
     Sir Horne se dopracoval na vůdčí místo sám a jen výtečnou 
spoluprací nervů s mozkem. Pohlížel bedlivě do ústí revolveru, ale 
nepodléhal jeho kouzlu. Uvažovat. Četl ve tváři inženýra Rewella. 
Rozmýšlel pečlivě a rozhodl se skutečně za malou chvíli. Zatelefonoval