14.

pokud sis to už sám nevypočítal, tak je to dvě, osm, pět set 
dvanáct." Z reproduktoru se ozval jeho hlas: "Devátý pokus, 
kubická řada, počínajíc dvěma. Částečně dokončená." "Nechal 
jsem toho u třetího vzorce asi při dvou stech. Musel jsem; 
vrazili do generátoru tak silně, že odletěl asi patnáct yardů 
daleko. Tohle jsem natočil vzápětí nato." Na plátně se obje-
vil divoký vír tmavých stínů. Odpovídající zvuk byl záhadný. 
Zněl, jako by tam byly stovky těch zmetků, pípajících a pís-
kajících, seč jim síly stačily. A kromě toho bylo slyšet ješ-
tě jiný zvuk, jaký jsem až dosud nikdy neslyšel. Byl hlubší 
než obvyklá vysílání a ve srovnání s ním zněl skoro chraptivě: 
byl to tak skřehotavě štěbetavý a bručivý zvuk, až mi z něho 
zase naskočila husí kůže. Boulter řekl: "Ti kanáři jsou teď 
ale vzteklí, co!" Filmový zánam skončil a Boulter zastavil 
promítačku a naplno rozsvítil světla v hale. Vypnul jsem 
zvuk a byl jsem celkem rád, že jsem to udělal. Chvíli se me-
zi námi rozhostilo ticho. Stále jsem ještě nestrávil to, co 
jsem viděl i slyšel.
Řekl jsem: "Tak to bychom tedy měli, Aleku. Tentokrát jsi 
píchl do vosího hnízda, o tom nepochybuj. Tak oni tehdy po-
razili ten mikrofon. A totéž provedli v pondělí se signálním 
generátorem." Trochu se mi zvýšil hlas. "A to ještě není to 
nejhorší. Sledovali tě domů. A stačilo, abys mi zatelefono-
val, a už měli také mě. Teď nás tu mají oba pěkně v pasti!"
Boulter zachmuřeně přikývl. Něco zaškrabalo na dveře. Ne-
měl jsem sebemenší chuť otevřít. Boulter řekl: "Promiň mi 
to všecno, Glyne. Zřejmě rozšířili svou činnost. Měl jsem 
tehdy přece jen dát na tebe."
Vytáhl jsem cigaretu. Cítil jsem, že ji potřebuji. Uprostřed 
místnosti bylo dost jasno, ale při zdech jako by se hroma-
dily houstnoucí a tmavnoucí stíny. Zahleděl jsem se na dů-
kazy technické civilizace dvacátého století: magnetofon, pro-
mítačka, kamera a stojan s mikrofonem. Bylo mi, jako bych 
prožíval nějaký sen. Jenže všechno to bylo až příliš skuteč-
né. Dutým hlasem jsem pravil: "Jestli už někoho někdy pro-
následovala strašidla, tak nás určitě!"
Boulter chvíli mlčel. Pak řekl: "Ano, máš bohužel pravdu."
Vyvedlo mě to z míry. "No, a co chceš dělat, Aleku? A kro-
mě toho, proč jsi mě sem k čertu přivlékl? A hlavně proč 
jsi mi telefonoval? Ty sis tu kaši nadrobil. V telefonu 
jsi mi tvrdil, že žádné nebezpečí nehrozí..."
Řekl: "Ano, vím, co jsem ti řekl, Glyne. A stále tomu vě-
řím. Svým způsobem vlastně musím. A ty tomu také musíš vě-
řit."
"Ale co uděláš?"
Boulter vstal a naklonil se nad magnetofon. Natočil pásek 
dopředu, pak zastavil kotouče a zapnul zvuk. Reproduktor 
začal vydávat nepřetržitý vysoký tón. Boulter řekl: "Čtyři 
tisíce herzů. Při téhle rychlosti nebudou reagovat.
Bylo mi, jako bych se topil. "Heleď, dohodli jsme se snad 
na sebevraždě? Co je to za nápad?"
"Jsou naštváni, Glyne," řekl. "To vyrušování je jim proti 
mysli. Třeba se jim ani nelíbí představa, že by jim někdo 
mohl opravdu rozumět. Zbývá nám pouze jediná naděje. Že na 
nás nejsou rozzuřeni. A pokud tomu rozumím, existuje pouze