15.

jediný způsob, jak to zjistit. Až sem do téhle místnosti vy-
stopovali něco, co jim vadí. Musíme zjistit sílu a cíl jejich 
odporu. Určitě by nás mohli zabít, kdyby chtěli. Jestli to u-
dělají, tím hůř. Ale nemyslím, že to udělají. Jestli nás uše-
tří, tak konečně zas dokážeme klidně spát. To je jediný způ-
sob."
Natáhl jsem ruku, abych ho chytil za zápěstí, ale bylo již 
pozdě. Boulter už přidal rychlost. Tón se zvyšoval, změnil se 
v šelest a zmizel v supersonické oblasti. Snažil jsem se do-
sáhnout na magnetofon, ale odstrčil mě. Vybuchl jsem: "Ty ses 
úplně zbláznil!" Skočil jsem po něm a zakopl. Oba jsme upadli. 
A pak to začalo.
Na dveře a okna se snesla sprška prudkých úderů. Pak byl vyra-
žen zámek a dveře se prudce otevřely. Okna, rámy i sklo vlétly 
do místnosti, rozbité na drobné úlomky a střepy. Zahlédl jsem, 
jak se magnetofon vznesl do vzduchu a zůstal nepochopitelně 
trčet na jednom rohu a pak, jak tam visel, se celý na několi-
ka místech rozštípl, jako by ho rozsekaly obrovské, neviditel-
né zobáky. Stačil jsem ještě zahlédnout, jak se kácí kamera 
a jak na mě letí mikrofon, pak to zajiskřilo, zasyčela elek-
třina a světla zhasla. Ležel jsem ve tmě a kolem mě to pras-
kalo a bouchalo, jako by v pokoji řádila smečka goril a roz-
bíjela jej na padrť, Vzduch jako by zhoustl a tlakové vlny 
podobné vlnám z výbuchů mi narážely na bubínky. Zaslechl jsem, 
jak mi Boulter tiše nakazuje: "Nehýbej se. Nepokoušej se vstát, 
nechoď ke dveřím. Nesmíš se jim dostat do cesty."
Zachoval jsem se podle jeho slov. Stejně si nemyslím, že bych 
se byl mohl pohnout z místa. Byl jsem ochromen hrůzou.
Člověk měl pocit, jako by to ničení trvalo celou hodinu, ač-
koliv nejspíš bylo za pět minut po všem. Pak vřava začala po-
levovat. Oči si zvykly na tmu a já spatřil, že v rozbitých o-
knech vlají záclony, vzdouvají se a třepotají, jak je zástup 
neviditelných stínů odhrnuje stranou. Nastalo ticho a záclony 
se přestaly pohybovat. Boulter se vztyčil. Jeho postava se od-
rážela ve světle proti oknům. Klidně řekl: "No, to by tedy by-
lo. Někde bych měl mít nějakou pojistku."
Později, když jsme odklidili tu hromádku střepů a duralu, kte-
rá kdysi byla magnetofonem, kamerou a mikrofonem, Boulter se 
uvoli mi vysvětlit, proč jsme se ještě naživu.
"Více méně jsem už na to všechno přišel po oné příhodě s mi-
krofonem. Tihle zmetkové přece jen jednají vědomě a jsou sa-
kramentsky popudliví. Jenže mají své meze. Myslím, že každý 
rozum má své meze s výjimkou Stvořitelova. Například nám mohli 
mnohem lehčeji zabránit v činnosti, kdyby na nás zaútočili už 
tehdy dopoledne. Stáli jsme tam a byli jsme snadná kořist. Ale 
nějak nemohli považovat náš druh vyzařování za pohnutku k akci. 
Útočili prostě na něco, co mohli objevit. V onom případě to byl 
mikrofon. Potom signální generátor. Teď už pochopitelně vybí-
lili celý krám. Je to škoda, měl jsem tu několik dobrých pří-
strojů. Byly to ovšem přístroje, Glyne, pokaždé jenom přístro-
je. Oni žili ve všech stoletích, nikdo nikdy neuhádne jejich 
věk, a po celý ten čas nenašli kontakt s lidským mozkem. Možná 
že to jednou dokázali, ale pak na to zapomněli. Prostě nevím. 
Právě tak nevím, jestli znají matematické řady anebo jestli 
jenom reagovali na zvukové vysílání. Je to škoda; rád bych se