PŘÍPAD ZVLÁŠTNÍHO ŠÍLENSTVÍ
Pavel Kosatík




     "Hle, to případ stoprocentní paranoie! Ztělesnění utkvělé myšlenky a 
typický případ fiktivních představ! Dívejte se dobře, dámy a pánové, a pozo-
rujte obraz!"
     Na monitoru před každým studentem se objevuje obraz mužského obličeje. 
Jak se obrazovka jasní, obrysy tváře se zvýrazňují a přecházejí do tragické 
grimasy. V záhybech obličeje se rozpoutá bouře: vrásky na čele se ženou v ne-
pravidelných vlnách, tahy přísných tváří se prohlubují, jak se ústa rozevíra-
jí k prasknutí, oči — vypoulené, takže málem vypadávají zpod víček — jsou ob-
raceny v sloup a chvílemi se zachvívají.
     Profesor spokojeně pozoruje tváře svých žáků. Jsou to ještě zajíci, vši-
chni do jednoho pitomci, myslí si a s jakýmsi uklidněním obrací pozornost 
zpět k filmu.
     Obraz 2: muž se silně potí a zatíná zuby. Pot mu stéká po tvářích, kte-
ré se lesknou jako zrcadlo. Obraz je tak živý, že někteří diváci mimoděk na-
podobují sledované grimasy. Muž na obrazovce se neklidně rozhlíží kolem sebe. 
Kamera najíždí a zabírá nyní celou postavu: muž nervózně pobíhá po místnosti, 
pečlivě zavírá okno, nahlíží do klíčové dírky. Po chvíli usedá do nejtmavšího 
kouta místnosti, kolena tiskne k bradě a chvěje se po celém těle.
     Profesor se ironicky usměje: jenom tahle husička vypadá zajímavě. Vytr-
vale do mých přednášek nenosí podprsenku a sedává pokaždé v první řadě. Byla 
by s ní určitě řeč. Když něco vysvětluji, pozorně mě poslouchá a neodtrhne 
oči. Určitě by se s ní dalo mluvit. Má to v pohledu. Znovu očima zálibně pře-
létl tu vynikající kostru a musel opětně velebit Velikého Projektanta.
     Obraz 3: dokument naprosté apatie. Sledovaný muž sedí strnule, bez hnu-
tí, nereaguje na změny intenzity osvětlení ani na zvukové podněty. Detailní 
záběr na obličej: oční zorničky jsou nehybné, jakoby zasklené a zapadlé hlu-
boko pod obočím.
     Ozývá se bzučák a seminář končí. Profesor ještě cosi se smíchem volá na 
studenty, ale učebna se už rychle prázdní. Rychle vstává a spěchá za obtaže-
nými džínsy, na jméno ne a ne si vzpomenout, ruce zpocené nedočkavostí.
     Technik zatím vyjímá z přístroje kazetu s filmem a zakládá novou pro 
další hodinu. Promítnutý film uloží do krabice a vrátí do archívu.
     Film, ve kterém hraje Karel Novotný, se promítá vždy jednou za rok, když 
se na lékařské fakultě probírá paranoia.

     "Už jsou tu zase! Klepou mi na rameno, jejich paže mé objímají, nedokážu 
se tomu ubránit, kopou mě do břicha — PADÁM!, škrtí mě, proboha, do úst mi 
cpou špinavý kapesník — NE!!!"
     Sanitka se řítí přeplněnými ulicemi v dusném letním odpoledni, dlažba je 
zalita olejem z aut a v jedné ulici kdesi uprostřed činžovní čtvrti také lid-
skou krví
     "Pacient vyskočil z okna ve stavu úplné nepříčetnosti. Z jeho záznamů 
čteme, že již delší dobu se léčí z depresívních stavů. Trpí představou, že je 
pronásledován neznámými muži ve žlutých pláštích, kteří usilují o jeho život. 
Záchvaty se opakují zhruba v dvouměsíčních intervalech a trvají dva až tři 
dny, během nichž pacient ztrácí schopnost ovládat své jednaní."
     Zvuk monotónního hlasu se mísí s klapotem psacího stroje a zvolna se vy-
trácí do úplného ticha.
     "Poprvé jsem dostal záchvat před šesti roky. Pamatuji se, jak se ve mně 
stupňoval strach, strach z pronásledování — v noci se mi opakovaly tytéž sny, 
ve kterých mě pronásledovali lidé ve žlutých kabátech. Sen zpravidla končil