DVĚ TVÁŘE CHRONOSE

Michail Puchov



     Skutečnost je, jak známo, mnohem složitější, než si ji můžeme předsta-
vit. Ve vesmíru jsou oblasti, kde mnohé nám známé fyzikální zákony nemají 
žádnou platnost. Jejich obyvatelé mají podivné, nám nedostupné vlastnosti.
     V jedné z těchto oblastí žil dobrý kouzelník, který jediné svoje poslá-
ní viděl v tom, že vykoření zlo ve všech jeho podobách. Kouzelník se po celý 
život potýkal s nespravedlností, konajíc dobro a udělal ho tolik, že žádné 
zlo v té části vesmíru, kde se narodil, nezůstalo a kouzelník se musel pře-
nést na druhý konec vesmíru, aby mohl pokračovat ve svém spravedlivém díle.
     Až se nakonec kouzelník objevil u Země, což je přirozené, neboť v opač-
ném případě bychom o něm nic neslyšeli. Kouzelník nevěděl jak se Země nazývá, 
pro něho to byla pouze planeta a on se nad ní pohyboval na kruhové dráze, ze 
které si pozorně prohlížel její povrch a rozumné bytosti, které ji obývají.
     Nesmí se zapomínat, že kouzelníci nejsou lidmi. Aby se pohybovali ve 
vesmíru, nepotřebují kouzelníci létající aparáty ani dýchací přístroje. Na-
pohled kouzelník připomínal člověka, ale pouze na první pohled. Zepředu i ze-
zadu vyhlížel stejně, neboť černý povrch, těsně jej obepínající, byl univer-
sální — plnil funkci orgánů zraku, hmatu, sluchu a dalších smyslů, které ne-
známe. Nehledě na tyto rozdíly kouzelník ihned poznal v lidech rozumné bytos-
ti.
     Na planetě, nad kterou kouzelník letěl, zahalené do kosmické temnoty a 
vracející se ke slunečnímu teplu, se dobro a zlo rozdělilo přibližně na polo-
vinu a to mu slibovalo mnoho práce. Pravda, byla tu jedna okolnost, silně od-
lišující Zemi od jeho rodného a od jiných světů v oné části vesmíru, odkud 
kouzelník pocházel. Ale vyznat se ve všech podrobnostech nestačil, protože 
když prolétal nad jedním obydleným místem, přímo nad náměstím vedle městského 
parku, jeho pozornost upoutala skupina lidí tísnících se u mrtvého člověka.
     Kouzelník se zastavil ve výšce 100 km nad místem události. Setkal se se 
zlem v té nejhorší podobě — vždyť i tam, odkud přiletěl, nebylo většího pro-
vinění, než úklad na život rozumné bytosti. Zásah byl nezbytný a kouzelník se 
začal snášet — nejdříve pomalu, potom stále rychleji. Tam, kam se blížil, by-
lo časné ráno (tak se mu to zdálo) a purpurové paprsky vycházejícího slunce 
se dotýkaly vozovky a tváře zabitého.
     Lidé dole se rozestupovali, uvolňovali místo okolo mrtvého těla. Jakoby 
tušili přibližujícího se kouzelníka, přestože se snášel neslyšně. Potom zved-
li hlavy, uviděli ho a sledovali jeho let. Zabrzdil u samé země a přistál na 
asfaltu vedle těla. Nedaleko ležící dutá kovová tyč mu velice ulehčovala 
úkol. Okolostojící doslova ztuhli.
     Kouzelník okamžitě jednal. Ve světech, které zbavil zla, se nejednou 
setkal s vraždou. Pronesl neslyšné zaklínadlo a kovová tyč, napohled stejná, 
se změnila v magické žezlo. Ještě jedno zaklínadlo — zatřásla se a sama vy-
skočila do kouzelníkovy ruky. Potom se tělo, které už nebylo tak docela tě-
lem, vrávoravé zvedlo, otevřelo oči a pohlédlo na kouzelníka s výrazem obrov-
ského úžasu, ale podřizujíce se magické síle neslyšitelných slov, vyšlo vpřed 
a kouzelník se dotkl hůlkou jeho hlavy a silně jí trhnul nazpět, osvobozujíc 
tak člověka od ovládající ho smrti. Proces uzdravení skončil.
     Vzkříšený, který ještě nic nechápal, se díval na svého zachránce se 
stejným strachem v očích, nyní pouze více inteligentním, a v tom se k němu 
vrhnul. Kouzelník couvnul, ale výraz úžasu v očích člověka nezmizel a nezdá-
lo se, že se chystá poděkovat svému spasiteli.
     Proto kouzelník, stále couvající (pokud to tak lze říci, neboť zepředu