- 15 -



     Člověk si zpravidla - pokud to není v jeho profesionálním 
zájmu - raději vůbec nepřipouští možnost náhlé negativní změny 
podmínek své principiální existence. Přesto je však víc než 
žádoucí zvědět, jak se zachová, změní-li se v okamžiku vzdále-
ná nepříjemná možnost v hrůzně hmatatelnou skutečnost, jak do-
káže využít těch svých schopností a prostředků, které mu zůsta-
ly zachovány.
     Představte si na chvíli, že provádíte nebezpečným terénem 
skupinku nevidoucích a máte přitom poraněny obě ruce. Zkoprně-
li jste úlekem a nevíte pořádně, co si počít?! Výborně, jste 
na nejlepší cestě vžít se do modelové hraniční situace, jíž 
představuje zdánlivě pouze hra "Den trifidů". Opravdu jenom 
zdánlivě, poněvadž osud si s vámi může zašpásovat ještě daleko 
hůř. A taková realita třeba po neočekávaném jaderném úderu... 
Brrr.
     Jste otřeseni, neboť jako bezprostředních nástrojů jste 
nuceni používat výhradně rukou vašich nevidoucích souputníků?! 
Opovažte se je komandovat! Nelajte jim, že neprovádějí vaše 
příkazy, které vám jsou nad slunce jasné, tak, jak to vy v i-
d í t e ! Hlavně ze sebe nedělejte chudáčky a neobviňujte své 
druhy z tupohlavosti jenom proto, že se domníváte ve své blá-
hové nevědomosti, že jste na tom hůř než oni. Vždyť oni mají 
tak potřebné ruce!
     Považte, jak šokující je ztráta orientace v prostoru, 
z něhož vnímáte pouze nahoru-dolů. A to ještě díky gravitaci. 
Najednou nevíte, kam je nalevo a kam napravo, co za propast vás 
čeká po příštích dvou krocích, jaká obluda si za vašimi zády 
zálibně olizuje svítící zažloutlé tesáky. Zvolna vámi vzlíná 
úzkost. A vaše "oči", které se bezpřestání pokoušíte nahmatat, 
vás za neustálého peskování nelítostně ženou nepřátelským lesem.
     Tak to bychom měli jeden příkladný extrém. Zapomínat, že 
naši kolegové jsou i přes své handicapy stále ještě lidmi, se