- 11 -


Moc nápadně nezapadal dokonalý geometrický tvar me-
zi rozeklané štíty hor a roklin. Dlouho jsem se neroz-
mýšlel.
     Přistál jsem asi sto metrů od Sklepení. Válec byl 
o něco menší než se původně zdálo. Jestli jsem to mohl 
správně odhadnout, měl výšku nejvýš dvacet metrů a ma-
ximálně dvakrát tolik v průměru. Snažit se ho obe-
jít by však bylo čiré bláznovství, protože seděl bez-
pečně zapasován do rozervaných vrcholů po staletí odpo-
čívajících skal. Tušil jsem, že všechno, co se stane 
dál, závisí pouze na mě. Trvalo mi notnou dobu, než 
jsem se provrtal jakousi nepředstavitelně kompaktní 
hmotou, ze které bylo Sklepení vystavěno. Odolávala vy-
trvale laserovému zářiči stejně jako plazmové pistoli, 
avšak nakonec přece jenom pod tíhou nesmírně velkého 
žáru obou výdobytků moderní fyziky podlehla a já stál 
vevnitř.
     V první chvíli jsem pocítil zklamání. Stál jsem 
v prosté kruhové místnosti s pouhými asi dvaceti metry 
v průměru a sotva sedmi na výšku. Ze stěn zářilo měkké 
nazelenalé světlo podobné tomu, které vydávaly naše ce-
siové zářivky na lodi. V onom přece jen slabém osvětle-
ní jsem nenašel v podlaze sebemenší spáru, sebenepostřeh-
nutelnější nerovnost. A pak to přišlo.
     Jediný nepatrný dotek rukou na zdi a já zůstal stát 
jako sloup. Krve by se ve mě nedořezal určitě ani sebe-
lepší chirurg. Na stěně se začal pomalu, jako když se 
zapíná multivizor, objevovat obraz. Zpočátku rozplihlé 
tvary se během několika sekund vyjasňovaly a já vykři-
kl. Ne, nemohl to být omyl. Jenom tisícinu sekundy 
jsem zapátral v paměti, odkud ten výjev znám. Zářil na 
mě z celé té obrovské kruhové stěny jako poselství těch, 
kdo onu mohylu vystavěli těm, s nimiž se už zřejmě ni-
kdy nebudou moci setkat. Byl to jasný a srozumitelný po-
zdrav a dodnes mě z něj mrazí v zádech. Někdy se přisti-
hnu, jak si přeji, aby všechno tamto byl jenom bláznivý 
sen, aby to prostě nebyla pravda...=
     Odmlčel se. Seděl teď shrbený, zahloubaný sám do 
sebe. Chvíli mi trvalo, než jsem našel znovu odvahu se 
ho zeptat:
    =A co bylo dál, co vás vlastně tak vyděsilo?=
     Kapitán zvedl hlavu.
     =Dál, dál už vlastně nebylo nic. Zdrceně jsem se 
vrátil na loď a snažil se na všechno zapomenout. Pak při-
šlo odvolání a já se rozjel k dalším objeveným světům. 
Ještě předtím jsem ale všechno vymazal z paměti počíta-
če. Bohužel,z mozku se některé údaje vymazat nedají.=
     =A ten obraz?= - zeptal jsem se netrpělivě.
     =Vidíš, ptal ses, co bylo na těch prokletých zdech? 
Docela obyčejný západ slunce. Právě tak obyčejný, jako 
dnes, jako každý den, nemohl to být omyl. Byl jsem si