- 13 -

Propadám beznaději. Ale proč? Vžyť teď je mi to jasné 
- musím ven, co jiného mi zbývá? Seženu v tomhle černo-
rudém pekle něco k jídlu? Nebo aspoň vodu? I ta mi už 
dochází. Jen kyslíku je dost. Aspoň se neudusím. Je mi 
jako kryse v sudu. Kolem dokola... žádné východisko, žád-
né východisko, žádné východisko, nikde žádné východisko. 
Zdechnu jako krysa v sudu - vysílený, hladový a šílený. 
Pomalu, Frede, ty jsi přece člověk, lidé použijí zbraň, 
dokud je čas. Rychle tyto myšlenky zapudit, rychle...

     Osmý den na planetě.

     Pomalu uvolňuji východ a chystán se na první krok. 
Po malé pauze, kterou vyplnil odhad výšky - hlava se mi 
stále točila hlady - jsem konečně došlápl na kamenitou 
půdu. Odhaloval jsem správně - gravitace je tu poněkud 
menší než na Zemi. Ach, Země! Ta je teď několik světel-
ných let daleko od této prokleté planety. Vzpomínám... 
V několika minutách jsem stačil prožít celé svoje dět-
ství a nikdy jsem nebyl sám, nikdy... Násilím jsem se 
vzpamatoval a nijak jsem si tím nepolepšil. Kolem sebe 
teď vnímám příliš jasně černé rozeklané skály. Vykročím 
dál. Potácím se. Teprve po několika metrech se do mých 
kroků vrací jistota a klid, i když jen zdánlivé. Pohled 
mám upřený před sebe. Ocitnul jsem se na kruhové plani-
ně, přibližně sto metrů v průměru. Loudám se na okraj a 
rozhlížím se. Nevěřím svým očím, bojím se, že to, co vi-
dím, je výplod mé fantazie. Několikrát si zakrývám oči 
a znovu se dívám - na totéž! Pode mnou se rozprostírá 
les - opravdový les! Má oproti pozemským lesům sice jed-
nu vadu - stromy jsou tu na můj vkus příliš vysoké, ale 
nevadí - šplhat totiž nehodlám. Zdá se, že okraj lesa 
není příliš daleko. Váhám, očima odhaduji vzdálenost a 
a příkrost svahu, ale les je příliš lákavý. Spouštím se 
po svahu dolů bez dlouhého rozvažování. K prvnímu =stro-
mečku= jsem dorazil až za soumraku. Mám jít dál? Ne. 
Vrátit se? Ne. Budu přenocovat. Jak dlouho jsem už ne-
spal v lese!

     Devátý den na planetě.

      Probouzím se do nádherného rána. Zůstávám chvíli 
ležet na zádech a dívám se do korun stromů. To jsou ko-
losy! Ve vzpomínkách se mi vybavuje lesík u naší chalu-
py. Tyhle myšlenky mne děší. Proč se stále vracím k do-
movu? Copak to musí být? Přinutil jsem se obrátit hlavu 
doprava. Leží tam někdo ve skafandru a bezostyšně na mne 
civí. Zavírám oči a proklínám lidskou slabost. Není to 
první halucinace za osm dní na pekelné planetě. Otočil 
jsem hlavu na druhou stranu a otevřel oči. Zase. Civící 
člověk ve skafandru, vytřeštěné oči šílence. =NE!!!= - 
slyším se, jak křičím. Zvedán se a opakuji si nahlas: 
=Nikdo tu není, náš halucinace, halucinace - slyšíš, 
Frede? Halucinace!= V hlavě mám zmatek, ale přesto cí-
tím hlad - otřesný, drásavý hlad. Se sebezapřením otev-
ru oči a vidím vpravo i vlevo po svém boku postavu ve 
skafandru. Snažím se je ignorovat a hledám něco - doko-
liv - k jídlu. Kousek ed mého dnešního =lože= sedí tvor,