Chtěl však Wells symbolizovat zdravou krásu budoucích poko-
lení, která budou žít moudřeji než člověk dvacátého století. 
Úzkoprsí kritikové však chápali obraz doslovně a s pobouřením 
knihu odkládali. Objevili se mezi nimi i zastánci názorů Ruper-
ta Catskilla, krátkozrací obhájci válek a imperialistické spo-
lečnosti, kteří považují zlo za jedinou vzpruhu civilisace. 
Nebo souhlasili s cynicky lhostejným panem Burleighem, že 
vzorná společnost Utopie je vlastně neobyčejně nudná. Ale prá-
vě toto záporná stanovisko představitelů britského myšlení 
dvacátých let ukazuje, že Wells ťal do živého.
     Dnes po mnoha letech vidíme, že i přes některá Wellsovy 
omyly vystihl mnohé, k čemu dospěla naše společnost a k čemu 
směřuje úsilí moderní vědy. Proto má jeho dílo trvalou platnost.
                                                         / J.V./
-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-o-

                                                         
H. G. WELLS – Výcod Slunce na Měsíci
     Cavor mě uchopil za ruku.
     "Co je?" zeptal jsem se.
     "Podívejte! Slunce vychází! Slunce!"
     Obrátil mě a ukazoval na okraj srázu východního útesu, jenž 
se matně rýsoval nad oparem kolen nás, sotva světlejší než tem-
ná oblaka. Náhle však jeho linii vykreslili podivné načervenalé 
útvary, jazyky rumělkového plamene, a kroutili se a tančily. 
Představoval jsem si, že to musejí být spirály par, které zachy-
tily světlo a vytvořily na pozadí oblohy hřeben ohnivých jazyků, 
ale ve skutečnosti jsem viděl sluneční protuberance, plamennou 
korunu kolem Slunce, kterou pozemským zrakům navždy skrývá náš 
atmosférický závoj.
     A potom — Slunce!
     Ustavičně a neodvratně blížila se oslnivé. čára, blížil se 
útlý okraj nesnesitelné záře, který se zaoblil, proměnil se v luk, 
proměnil se v sálající žezlo a mrštil po nás žhavým šípem, jako 
kdyby to byl oštěp.
     Zdálo se mi, že mi doslovně vypíchl oči! Zařval jsem hlasi- 
tě, otočil jsem se celý oslepený a tépal jsem po své přikrývce 
pod balíkem.
     A s příchodem té výhně se ozval jakýsi zvuk, první zvuk, 
jaký k nám pronikl zvenčí od té doby, co jsme opustili Zemi, syči-
vý a šumivý, halasná vlečka za vzdušným rouchem nastávajícího 
dne, A s příchodem zvuku a světla se koule zakymácela a my, os-
lepení a oslnění jsme bezmocně vrávorali k sobě. Znovu se zaky-
mácela a syčení zesílilo. Oči jsem měl násilím zavřené, ještě 
jsem se nemotorně pokoušel zakrýt si hlavu přikrývkou a po 
tom druhém zakymácení jsem se bezmocně poroučel k zemi.
                             Z knihy "První lidé na Měsíci"

                           - 6 -