Herbert W.Franke        N E D Ů V Ě R A
     Pobyt v kosmu učí bezpodmínečné a ustavičné opatrnosti. 
To však platí i pro ty druhé.
------------------------------------------------------------

     Přistáli na rovné ploše dna kráteru. Nedaleko nich stála 
cizí kosmická loď. Dívali se směrem k ní, ale jak oni, tak i ti 
druzí zůstávali uvnitř. Nyní, když se mohli poprvé setkat, vá-
hali. A přitom si oba tolik přáli setkat se s lidmi.
     Solnov znovu přistoupil k vysílačce. Po týdnu pokusů se 
mu podařilo obstojně se s nimi dorozumět.
     Po chvíli řekl. Bradfordovi: "Dohodl jsem s nimi schůzku. 
Jeden z nich a jeden z nás se setkají na tom travnatém pruhu 
uprostřed.
     "Kdo půjde?" zeptal se Bradford.
     Solnov zauvažoval, "Nesmíme riskovat. Pošleme Sokrata."
     Pozorovali, jak robot mizí otvorem. Měl za úkol přesně ana-
lyzovat organismus cizince.
     Netrvalo dlouho a ozval se signál. Sokrates se vracel.
     "Jak vypadají?" zeptat se Bradford.
     "Byl asi metr a půl vysoký, má dvě ruce a dvě nohy. Jeho 
kosti jsou ze slitiny wolframu a hliníku. Chemicko—elektrický 
zdroj energie, pozitronové myšleni..." ještě chvíli pokračoval 
v popisu, pak ho Bradford zklamaně přerušil. "Zase to nejsou li-
dé! Jejich systém se ani v nejmenším nepodobá našemu organismu. 
Spíš se podobají Sokratovi!"
     "To je právě to." zabručel Solnov, "říkám si..." zarazil se.
     "Co si říkáš?" zeptal se Bradford.
     "Jestli se nám podobají, budou také podobně jednat! Chápeš?"
     Bradford Krátce přemýšlel. "Ty si myslíš, že...?"
     "Právě!" potvrdil Solnov.
     Proskočili otvorem a kráčeli k cizímu dopravnímu prostřed-
ku. I tam se otevřely dveře a z nich vyšly tři postavy — o něco 
větší než oni, velmi štíhlé, s nažloutlou kůží, s protáhlými 
hlavami, trochu zvláštní. Ale byli to lidé! Na zeleném pruhu se 
setkali. Něco na sebe volali, ale nerozuměli si. Bradford jim 
podal obě ruce a to pochopili. První krok byl učiněn.
     Tentokrát zůstali roboti v lodích.


                          - 7 -