|
2.
„Co s tím, doktore?"
„Co? Co, to bych taky rád věděl! Exitus, Vaněk, nic jiného
nám už teď nezbývá. Pošlete mi záznam posledního měsíce, a sepiš-
te protokol, já vám ho pak podeíšu."
Chovanec zdrceně odešel ze střediska a vracel se do pokoje.
Jak se to mohlo stát? Vždy přece nic nezanedbali. Nebo ano? V ta-
kových myšlenkách vstoupil do pokoje. Pohlédl na stůl, kotouč
filmu už tam byl. Ten Vaněk je přesnej jako hodinky, kdybych ho
neměl... .
Za]ožil kotouč do projektoru a spustil ho. Na obrazovce se
vyvíjel plod, rovnoměrně, správně. Doktor ho napjatě sledoval.
Teď! Vrátil film zpět. Znovu pomalu a pozorně sledoval obrazovku.
Náhle zastavil projekci. Zaostřil projektor a chvíli udiveně ci-
věl na obrazovku. Kus filmu chyběl. Někdo ho musel vystřihnout!
Ale kdo? Kdo? Skočil k telefonu."
„Vaněk, přineste mi sem výpisy z databanky, zajímá mě konkrét-
ně, kdo měl co do činění s tím, co jste mi sem poslal. Ale fofr!"
Vaněk se přihnal s jazykem na vestě. Ještě nevešel, když na
něj Chovanec vychrlil: „Jméno, chci slyšet to jméno!"
„Vorlíček, pane doktore. Na co jste přišel?"
„Podívejte se sám, Vaňku. Tipněte, kolik toho chybí?"
„Aspoň deset čísel, pane doktore."
„Vaňku, ten Vorlíček má službu?"
„Ne, proč?"
„Dem tam, ale honem!" Chovanec vyběhl na chodbu a hnal se
k pokoji dr. Vorlíčka. Vaněk ho bezeslova následoval.
Ve služebním pokoji doktora Vorlíčka bylo ticho a prázdno.
Chovanec začal prohledávat pokoj. V jedné zásuvce stolku objevil
lahvičku s nějakou tekutinou a nějaké čmáranice. Překvapeně se
podíval na obrázky, kde jen už něco podobného viděl? Už ví! Ještě
na katedře, při přednášce z ..! Je to psychopat! Chovanec se o-
třásl. Vzal ze stolku lahvičku s pidíval se na etiketu. Morfium!
Ten chlap ke všemu je ještě narkoman. Jakto, že na to nepřišel
dřív! Zlostně kopl do stolku. Shodil broušený popelník, který se
rozletěl na několik kusů. Vaněk se shýbnul a vyndal cosi z hromád-
ky popelu. Byl to onen chybějící kus filmu, rozstříhaný na malé
kousky. Složil kousky dohromady, bylo to asi deset centimetrů.
|