Zbyšek Hlinka:  MÍ POTOMCI BUDOU OPICE.

     Vcházím z lesa domů, do malého zanedbaného parčíku. 
Je zajímavé, jak se poměr lidských obydlí a stromů obrátil 
v posledních století úplně naruby. A není divu. Vždyť třicet 
pět miliard lidí chce své.
     Sedám si na lavičku, vedle níž roste starý, asi šestác-
tiletý strom. Pohled na tento kus dřeva mě nutí k zamyšlení 
o jiných dobách než je přítomnost. Dnes je to jev téměř ne-
vídaný.
     Jsem již starý kmet, téměř nad hrobem. Ostatně co může 
dnes člověk chtít ve svých pětatřiceti letech věku. Už byych 
si měl pomalu vyhledávat místo, kam bude uložen můj popel. 
A přece to není tak dlouho, co jsem býval jura, co jsem sko-
čil do dáli metr dvacet a do výše, v čemž jsem býval mistrem 
svého okolí, celých sedmdesát dva centimetrů.
     Nadýchl jsem se zhluboka čerstvé, osvěžující sloučeni-
ny kysličníku siřičitého a kysličníku uhelnatého To mě 
vzpružilo natolik, že jsem mohl bez větších obtíží přemýšlet 
dál.
     V době mého mládí, kdy byl ještě poctivý vzduch se svým 
obsahem osmtácti procent kyslíku oproti dnešním šestnácti 
procentům, byli lidé mysli poněkud, svěžejší, než dnes. Ne-
byli také tolik ochlupení, jako je dnešní omladina. Ale zlí 
jazykové a historikové tvrdívají, že v dobách kdy v ovzduší 
bylo dvacet jedno procento kyslíku, byli lidé lysejší a ženy 
měly záda a břicho úplně bez ochlupení. Lidé dožívali prý 
i vyššího věku, až kolem sta let. I stromy prý žily mnohem 
déle a byly zelenější a listnatější.
     Můj první vnuk se mi nelíbil již od narození. Byl tako-
vý celý chlupatý a obličej měl větší, než část mozkovou. 
Když mu bylo asi deset let, byl již podivuhodně vyspělý. Je-
ho největší oblibou bylo skákat z okna do okna nebo po stře-
chách a prohánět druhé pohlaví — nestyda jeden. Ostatně dneš-
ní dívky nejsou o nic lepší — vždyť již málokterá nosí dnes 
vůbec nějaké ošacení. Když jsem vnukovi jednou vytkl jeho 
zhýralost, vycenil na mě svůj chrup, ze kterého jasně svítily