15.

jet dál pod měsíčky Marsu, hodinu za hodinu. To bude uvítací 
slavnost!
Sunce vyšlo. Cítil nesmírnou únavu, srdce ho bolelo, prsty 
tápaly po volantu, ale nejvíc ho hřálo pomyšlení na poslední 
telefonát: Haló, mladej Bartone, tady starej Barton. Dneska 
letím na Zem! Zachránili mě! Slabě se zasmál.
K siluetám Schenectady dojel při západu slunce. Vystoupil z 
vozu a zíral na přistávací plochu pro rakety a protíral si za-
červenalé oči.
Plocha jako vymetená. Nikdo, aby se k němu rozběhl. Nikdo, aby 
mu potřásl rukou, zakřičel, nebo se zasmál.
Srdce bolestí necítil. Poznal čerň a pocit volného pádu prázd-
nem nebe. Doklopýtal k letištní budově.
Uvnitř vedle sebe šest telefonů jak kvočny na hřadě.
Sípal a čekal.
Konečně: Crrrrrr - cink!
Zvedl těžké sluchátko.
Hlas říkal: -Chtěl jsem vědět, jestli sem přijedeš živý.
Stařec nepromluvil, ale stál se sluchátkem v rukou.
Hlas pokračoval: -Vtipy tak zvané kanadské. Kapitán Rockwell 
se hlásí do služby, pane. Vaše rozkazy, pane?
-Ty! ozval se stařec.
-Co srdce, staroušku?
-Ne!
-Doufal jsem, že tě ta výprava vyřídí. Musím se tě nějak zba-
vit, abych sám zůstal naživu, jestli nahrávka může zůstat na-
živu.
-Teď jdu, odpověděl stařec, -a všechno pošlu do Luftu! Čerta 
na tom sejde. Tak dlouho budu vyhazovat města dynamitem, až 
nic z tebe nezůstane!
-Na to nemáš. Proč myslíš, že jsem tě nechal jet tak daleko, 
tak rychle? Tohle je tvá poslední výprava!
Stařec cítil, jak mu srdce vypovídá. Nikdy nedojede k jiným 
městům. Tu válku prohrál. Sledoval pět ostatních mlčenlivých 
telefonů. Jako na povel propukly všechny ve stříbrné trylky. 
Automatická sluchátka se zdvihla. Kanceláři vířilo -Bartone, 
Bartone!!!
Škrtil telefon oběma rukama, bušil s ním, dusil ho a on se mu 
stále smál. Bil ho, kopal do něj, až zůstaly jen purpurové 
kusy kolem jeho nejistých nohou.
Zničil další tři telefony. Najednou bylo ticho. A jako by je-
ho tělo objevilo nějaké dlouho skrývané tajemství, obě ruce 
přitiskl k hrudi a padl na tvář. Ležel nehybně. Dech se mu 
zastavil. Srdce se mu zastavilo.
Po dlouhé chvíli zazvonily dva zbývající telefony.
Dvakrát. Třikrát.
Kdesi v dálce cvaklo relé. A oba telefony byly propojeny na-
vzájem.
-Haló, Bartone?
-Ano, Bartone?
-Co se stalo?
-Nemám zdání. Poslouchej.
Tichá místnost. Stařec na zemi se nepohnul. Vítr vpadl rozbi-
tým oknem. Vzduch byl ledový.
-Můžeš mi gratulovat, Bartone, je mi dneska šestadvacet.
-Tak to ti blahopřeju!
Smích odvanul oknem do mrtvého města.