4.

     "Nezačínej s tím znovu, Miloši. Svůj názor jsem ti řekl 
a na něm trvám. Jsou příliš odlišní. Nemají právo nazývat se 
lidé. Vždyť se přece podívej..." Kopnutím obrátil nafouklou 
mršinu. "To jejich jedno oko, ty končetiny. Myslím, že to 
snad vidíš sám. Můžeš mi říkat co chceš, ale člověk to není."
     "Ty bys na jeho místě nevypadal líp. Co poznáš z těchto 
ubohých pozůstatků? Nic! Smrt zničila všechny hodnoty, kte-
ré měl. Nezůstalo nic a ty mu chceš dokonce upřít i lidství. 
To nemohu dovolit! Nic o nich nevíš! Nemáš na to právo!"
     "Ale, ale... Děláš, jako by na tom teď záleželo. Jsou 
mrtví a mrtvé už nezajímá, co si o nich myslíme. Lidství, 
lidství... Vždyť nikdy nevytvořili civilizaci! Nikde jsme ne-
našli sebemenší stopu po stavbách, po nástojích nebo ohni. 
Žili jako zvířata rozvěšeni někde po stromech a jedli to, co 
se jim náhodou dostalo do ruky."
     "Třeba byli dokonale přizpůsobeni a nic takového nepo-
třebovali. Proč například vymýšlet oděv, když jim není zima..."
     "A proč vůbec myslet, když to není bezpodmínečně nutné!" 
skočil mu Pavel do řeči. "Opici polidštila práce, ale těmto 
se o práci ještě ani nesnilo."
     "Tak je to teprve čekalo," slevoval Miloš. "Ale to jim 
nic neubírá na lidství. Byl to zárodek budoucí civilizace."
     "Mám se snad klanět lidoopovi jen proto, že by mohl z 
něj být za nějaký ten miliónek let člověk? Určitě ne! Tvé 
argumenty jsou nepřesvědčivé."
     Miloš se na chvíli odmlčel a pak řekl váhavě:"Promiň. 
Možná máš pravdu. Nediv se, vyplivly mně nervy. Leží jich tu 
příliš mnoho. Vypadá to jako hromadná vražda. Nejhorší na tom 
je, že jsme je zabili my."
     "Tím spíš si to nesmíme připouštět. Jsou to jen zvířa-
ta. Způsobili jsme smrt stáda nějakých zvířat. Co si s tím 
lámat hlavu? Na co takové výčitky svědomí?"
     "Zasáhli jsme hrubě do vývoje zdejší přírody."
     "A můžeme snad za to? Instrukce pro havarijní přistání 
jsme dodrželi! To byla náhoda, že odhozený náhradní reaktor 
explodoval. Naše vina to není a nikdo nás za to nebude sou-
dit. Tím spíše, že se odtud už nikdy nedostaneme."
     "Ano. Zachránili jsme holé životy, ale za jakou cenu? 
Bereme s sebou do hrobu celou planetu. Je to správné? Život 
jsme zde sice nezničili úplně — rostliny a přežijí, ale 
to stádo bylo zatím jen jediné, které jsme za celou tu dobu 
potkali. Co když je opravdu jen jediné? Celý zdejší vývoj 
jsme určitě vrhli o milióny let zpět. A proč? Aby jsme 
prodloužili svůj život o několik týdnů?"
     "To jsme přece nemohli vědět. Byla to náhoda."
     "Osudná náhoda. Když jsem zahlédl to, co jsme způsobili, 
myslel jsem, že se zblázním. Měl jsem hrozné výčitky svědomí 
a skutečně jsem neměl daleko k sebevraždě. Nejvíce mne tíži-
lo pomyšlení, že jsme zničili inteligentní život. Pořád jsem 
v nich viděl lidi. Je dobře, žes mne vyvedl z tohoto omylu. 
Čeká nás sice smrt, ale není nic horšího, než umírat se špat-
ným svědomím."
     "Souhlasím s tebou. Taky jsem byl zpočátku ve stejné si-
tuaci. Je moc dobře, že jsme se mýlili. Byla to přece jen 
zvířata."
     "Ano."              ...........
     O týden později jsme našli silně poškozený, věky zchá-
tralý vesmírný koráb těchto"zvířat".