Robert Silverberg        K O N E C   S V Ě T A

   Nick a Jane byli velmi rádi, že se byli podívat na konec světa, 
protože o tom mohli vyprávět na večírku u Mika a Rabi. Je příjemné 
přijít na návštěvu a vyprávět něco zajímavého. Mike a Rabi pořáda-
li zajímavé večírky. Jejich dům byl jeden z nejlepších na okruhu, 
dům pro všechny sezony, pro všechny nálady ... bylo v něm tolik 
svobody ... a ten krb v hale ...
   Nick a Jane počkali, dokud se nesešlo dost hostí. Pak Jane 
strčila do Nicka a Nick vesele řekl:
— Přátelé, víte co jsme dělali minulý týden? Byli jsme se kouknout 
na konec světa!
— Konec světa?— opakoval Henri.
— Byli jste se kouknout? — divila se Cinthie, Henriho žena.
— Jak jste to udělali? — zeptala se Paula.
— Od března to provádí "American express" — řekl Stan.
— Ano, — rychle řekl Nick. Posadí vás do přístroje, podobného malé 
ponorce, se spoustou aparátů a páček za průhlednou přepážkou, abyste 
se ničeho nedotýkali, a pošlou vás do budoucnosti. Platit je možno 
obyčejnými kredity.
— Určitě to bude drahé, — řekla Martia.
— Ceny jdou rychle dolů, — odpověděla Jane. — Minulý rok si takový 
výlet mohli dovolit jenom milionáři.
— Co jste viděli? — ptal se Henri.
— Nejdřív šedou mlhu, — řekl Nick. — A cosi se rozjasňovalo.
Všichni se na něj dívali. Liboval si v pozornosti. Jane měla zaní-
cený zamilovaný výraz.
— Pak se mlha roztrhala a hlas z reproduktoru oznámil, že jsme se 
dostali na konec času, do doby, kdy se život na Zemi stal nemožným. 
A my seděli v ponorce a dívali jsme se.
   Na břeh, pustý břeh. Voda měla takovou legrační šedou barvu s 
růžovým odstínem. Vyšlo slunce. Rudé, jako jindy bývá při východu, 
jenže ono takové zůstávalo pořád, i v poledne, a zdálo se, jako by 
bylo hrbolaté a oteklé po krajích. Tak jako my, cha. Hrbolaté a 
napuchlé. A chladný vítr vál na břehu.
— Jak jste věděli, že fouká studený vítr, když jste seděli v ponor-
ce? — zeptala se Cinthie.
Jane na ni vrhla zuřivý pohled. Nick řekl:
— Viděli jsme, jak sezvedá písek. A  b y l o    c í t i t, že je 
chladno. Šedý oceán, jako v zimě.
— Pověz jim o tom krabovi, — řekla Jane.
— Ano, a krab. Poslední forma života na Zemi. Pochopitelně, nebyl 
to opravdový krab, bylo to cosi dvě stopy široké a asi stopu vyso-
ké, s blýskavým zeleným krunýřem a tucrem nohou, vážně, a ještě ja-
kési vousky, a celé se to pomalu šinulo před námi zleva doprava. 
Celý den to lezlo po písku. Navečer to pošlo. Vousky poklesly a 
přestalo se to hýbat. Začal příliv a odnesl to. Slunce zapadlo. 
Měsíc nebyl vidět. Hvězdy nebyly na svých místech. Z reproduktoru 
se ozvalo, že jsme právě viděli smrt poslední bytosti na Zemi.   —
— Jak taktní! — vykřikla. Paula.
— Byli jste tam dlouho? — zeptala se Henri.
— Tři hodiny, – řekla Jane. Je tam možno strávit třeba týden, 
když si zaplatíte, ale vrátí vás přesně za tři hodiny po odjezdu.
   Mike nabídl Nickovi cigaretu s marihuanou.