16
   Vyprávěl jsem to Karlovi, když jsme druhý den nato jeli z ne-
mocnice jeho autem. Neříkal nic. Tu jsem zahlédl, jak na nás ně-
kdo mává z chodníku.
   Stál tam Nekola.
   Byl sychravý den a šedá mračna jako by sestoupila na zemi. Oko-
lo stromů ovíjela hejna ptáků neviditelná klubka. Nekolovy tlusté 
tváře zbrunátněly.
   "No to je dost, že mě taky jednou svezeš v tom svým kadilaku," 
funěl, usedaje na přední sedadlo.
   Po chvíli se ho Karel zeptal jakoby náhodou.
   "Tak co, jak pokračuje melanom ?"
   Už tři týdny se oddělení bavilo Nekolovým zápasem o dědu Makov-
ce. Usměvavý tlouštík mobilizoval všechno dosažitelné dědovo pří-
buzenstvo, aby mu ho pomohli přemluvit, ale nebylo to nic platné. 
Uzavíraly se sázky, kdy děda podlehne nebo odejde.
   Dočkali jsme se překvapení.
   Nekola otočil lesklou tvář k řidiči "Nijak," řekl.
   "Jak to, nijak ?"
   Teď zase Nekola vychutnával účinek překvapení. Pohodlně se roz-
valil a posunul myslivecký klobouček do čela.
   "Po česku řečeno, proces se zastavil."
   Brzdy zaskřípěly, jak na ně Karel prudce šlápl.
   ". . . hergot, myslel jsem ten melanom a na auťák," bručel 
tlouštík. Auto stálo u chodníku v aleji vilové čtvrti a pod stro-
my bylo toho listopadového odpoledne šero. Neviděl jsem Karlovi 
do tváře.
   "Jak to, proces se zastavil, co je to za blbost ?" zeptal se.
   "Jak to ? Tak to," řekl Nekola. Vytáhl zlacené cigaretové 
pouzdro, otevřel je, nabídl Karlovi i mně, a když jsem odmítl, za-
klapl je a stejně pomalu si je zasunul do kapsy. Zapálil sobě i 
Karlovi, zadýmal a naklonil hlavu dozadu. Nejraději bych ho po-
padl za ramena a pořádně s ním zacloumal.
   "Otok předloktí vymizel a pohyblivost je normální. Žádné