7.

     Zapálil si cigaretu. „Tu operaci u Popíšilové jsem zbabral."
     Pokrčil jsem rameny. „Cos mohl dělat?"
     Uhnul očima a rychle pokračoval, přerušuje řeč chvatnými 
tahy z cigarety. Překvapovalo to u tak klidného člověka.
     „Měl jsem jít dovnitř — rozříznout žaludek. Já vím..." pokra-
čoval, jako kdyby chtěl předejít nevyřčeným námitkám, „já vím, že 
se to nedělá, ale v tomhle výjimečném případě to byla povinnost."
     „Ale já nechápu proč?"
     „Možná," řekl, jako by neslyšel, „že to, co jsem nahmatal, 
ani nádor nebyl..."
     Tohle je tedy vrchol,"“ volal jsem, „Byli jsme u toho oba a 
nikdo mi nevymluví, že to, co jsem viděl a nahmatal..."
     „Pardon, jen nahmatal," přerušil mě. Chvíli jsme na sebe hle-
děli beze slova. Začal hovořit pomalu a neúčastně, „Spolehli jsme 
se na hmat a ten nám taky v první chvíli neřekl, že je v břiše ně-
co neobvyklého, něco takového, jako jsi našel ty..."
Jen náhodou, Karle,“ řekl jsem chvatně.
     „Náhodou, ano," usmál se. „Ale přesto jsi to našel ty." Trpce 
se zašklebil. „Kdoví, kolik tam toho ještě zůstalo?"
     Jako by mě ovinul chlad.
     „Nezdá se, že by jí to vadilo," poznamenal jsem. „Jí za tři 
a dnes už chodí jako by se nechumelilo..."
     „Když jsem jí dnes ráno vyšetřoval," pokračoval Karel, jako 
by mě neslyšel, „nezjistil jsem ani stopy po nějakém útvaru v bři-
še," dodal. To bylo ovšem překvapující, protože sám jsem paní Po-
spíšilové těsně před operací nahmatal v nadbřišku hrbolatý, tuhý 
útvar, velký skoro jako pomeranč. "Zbabral jsem to, zkrátka a dob-
ře," řekl.
     „Ale já ti nerozumím, stará paní kvete a ty se trápíš..."
     Nepatrně se usmál. „To, co jsme vyjmuli, nemá s původním ná-
dorem nic společného. Snad ani s lidským organizmem. Byl jsem za 
Houškou na biologii a víš, co mi řekl? Že podobné syncitium ze sva-
lových a nervových buněk — jsouli to svalové a nervové buňky — 
— příroda vúbec nezná..."
     „Ještě že Houška zná tak dobře přírodu," zabručel jsem, ale 
on pokračoval.