Václav Kajdoš:  N Á D O R .
/Povídka z knihy Invaze z vesmíru; knižnice Kontakt, svazek č. 5, 
vyšlo v roce 1970/.

1.

     Skalpel rozčísl na kůži rudou, šířící se brázdu. Mokvala krví 
a na stěnách se chvěl rosolovitý, citrónově žlutý tuk. Bělost tam-
ponů vsakovala červeň, mulové kuličky se v okamžiku změnily v na-
cucané prýštící houby a letěly na podlahu. Nůž pronikl svaly a 
růžově klidnou pobřišnicí.
     Na dně propasti se chvěly orgány: bledě prosvítající žaludek 
s příčnou kresbou naběhlých cév, žlutavé třásnoví předstěry a nad 
nimi, v horním pólu rány, temně hnědý okraj jater.
     „Teď, prosím, ať netlačí..."
     Narkotizér ospale přikývl a skryl se pod bílou rouškou, od-
kud prosvítaly obrysy tváře operované ženy.
     Ruka v gumové rukavici vjela do měkkého chaosu tam v hloubi. 
Pod prsty klouzaly poddajné teplé tkáně, ujížděly stranou, ale 
prsty hmataly dál do tmy, do bludiště, kde číhal vrah. Ano, je tu —
— tuhý, jakoby chrupavčitý hrbol, kluzký, ale neústupný. Prsty o 
objížděly pozorně válec, ve který se změnil trychtýř žaludku, pro-
zkoumaly tuhé hrbolaté mosty, které jej spojovaly se spodní plo-
chou jater. Ruka vjížděla dál a dál a všude se setkávala se zkázou. 
Vločkovití poslové smrti lpěly na stěnách pobřišnice, na předstě-
ře a měkký, bublinovitě nafouklých střevech, byly všude ...
     „Zavřeme to, nemá to, cenu." řekl operatér a ustoupil na chví-
li asistentovi, jehož ruka procházela stejnou cestou.
     „Nemá, " řekl. Pojednou se zarazil. „Počkej,"vydechl. „Po-
dívej se tam ještě jednou..."
     Operatér se zamračil. „S tím se nedá nic dělat."
     „Je to hned tady v pravo dole — sakra," zaklel asistent a po-
malu, pomaloučku, vytahval pěst z rány.
     „Podívej se."
     Všichni zbystřeli, i ospalý narkotizér se vyštrachal ze své 
jeskyně za hlavou nemocné a instrumentářka se zvědavě nahnula přes 
stolek s nástroji. Na asistentově dlani ležel oválný kousek růžo-
vé hmoty. V přímém světle reflektoru při okrajích šedě opaleskoval,