19 
A ta měkká, růžová a nekrvácející masa se podobala jako vejce 
vejci oválnému kousku tkáně z nádoru paní Pospíšilové a vnitřku 
stehna mladého Špíny. . .
  Seděli jsme v Karlově služebním pokoji, polykali konzervy a za-
píjeli je kávou. Zavolal jsem domů, že se nevrátím a Karel rovněž. 
Tušil jsem, co asi říká žena, ale bylo mi to jedno.
  "Vezmu to pod mikroskop, ale vím předem, co tam bude," řekl Ka-
rel.
  "Tamto ?"
  Přikývl. "Ti tři — Pospíšilová, děda a ten mladý — jsou stále 
pohromadě. Proč ? Co mají společného stará dáma, venkovský dědek 
a mladý chuligán ? Vezměme si fakta. Všichni tři onemocněli nádo-
ry, každý nádorem jiného druhu. Melanom je přece velice rozdílný 
od sarkomu a sarkom od karcinomu žaludku. Ale všechny tři nádory 
se nyní změnily. Představuji si to tak, že byly napadeny něčím, 
co se zaměřuje na tkáně, které jsou nejméně diferencované, nej-
méně specializované a které se tedy dají, abych tak řekl, dobře 
modifikovat. Které jsou to tkáně ?
   No samozřejmě že novotvary, protože ty mají dostatek růstové 
dynamiky a nedostatek jednotného plánu. A to růžové Něco je mění, 
asimiluje. A nejenom je, šíří se do celého organismu . . . fakt, 
že ty lidi zachraňuje od smrti, je něčím podružným v celém proce-
su, rozhodně nikoli jeho cílem."
   "A proč se ti lidé duševně mění ?" zeptal jsem se tiše. "Jaký 
to má smysl ?"
   Zamračil se. "Nevím, jen se dohaduji. Na zevnějšku nic nena-
svědčuje, že se pod kůží něco děje — jde to patrně pod ní, jako 
voda, která podemílá břehy. Jakmile to ovládne nádor, je další 
cesta snadná — kdyby jen přes metastázy, cestou rozsevu — samo-
zřejmě že daleko rychlejší . . . "
    "Jenže nádor u Pospíšilové zmizel — a u Makovce taky," na-
mítl jsem.
    "Ano, snad, snad je to — do jisté míry — inteligentní.