-  4  -

RYCHLEJŠÍ SVĚTLA                                  Emanuel Kinkor


     Všudepřítomná bílá.
     To byla má poslední myšlenka na Zemí před vzletem. Následo-
valo ticho a černo.
     A pak se to stalo
     Letím. Já opravdu letím. Své tělo jsem zanechal na Zemi, 
odpočívající bezduše na lůžku a vesmírem letím jen já sám. 
Jen já, myšelenka, prolétám a míjím galaxie. Nevím jak se jmenu-
jí, nestačím je sledovat, jak zlaté zápalky se kolem mne rozškr-
távají a v mžiku nenávratně zhasínají. Nač by mně také bylo znát 
prvních deset či dvacet galaxií, když o těch dalších nemáme na 
Zemi ani nejmenší tušení, natož abychom je uměli pojmenovat.
     Ale stejně to není můj úkol. Nechci, a ani nemám zájem poz-
návat další a další galaxie, všechny jsou si tak všedně podobné. 
Já, myšlenka, chci poznat nekonečno. Chci vědět, co je za stále 
rozpínajícím se vesmírem. Čili správně: co je před ním. Do čeho 
se vesmír rozpíná. Chci znát to nic
     Když vesmír je nekonečný tak kam, do jakého nekonečna se 
rozpíná. Co je to nekonečné nekonečno, co je v něm? Prázdno, 
studeno, Jak v domku staré panný, jenž se kdesi dlouho zapomně-
la na návštěvě?
     A co je to nic? Jak chutná jakou má barvu?
     Ještě když jsem uléhal v Ústavu na lůžko, nevěřil jsem, že 
se to konečně podaří. Vždyť se už o to pokoušíme dobrých deset 
let. Těch bezduchých těl, naskládaných v ústavním skladu, proto-
že jejich myšlení zabloudilo kdesi ve vesmíru a nenašlo cestu 
zpět. A zlikvidovat je nemůžeme. Co když jednou najde zbloudilá 
myšlenka své tělo. Nač by nám potom byla i sesvým poznáním. 
Co zbyde z nevyslovené myšlenky, nemá-li do koho vstoupit.
     Tak zoufale potřebuji, aby alespoň do jednoho těla našla 
cestu zpět. Jak jinak dokáži svou teorii. Tolik bezduchých těl 
a ani jedno neobživlo. Někde musí být chyba. A já na ni přijdu. 
Proto jsem podstoupil let i já sám. A já si své myšlení uhlídám, 
vrátím se do svého těla a dokáži tak všem nevěřícím Tomášům opráv-
něnost svých pokusů.
     Neboť jak jinak by mohl člověk poznat tajemství vesmíru. 
Technika pomohla při prvních dětských krůčcích, ale má své hra-
nice, jako všechno. Kromě jednoho. Jak poznat s technikou neko-
nečno, když nedokáže překonat rychlost světla.
     Ne, technika nám už nepomůže, zbývá to jediné: lidský mozek. 
Jen jeho nepřeberné ničím neohraničené možnosti. Co může být 
rychlejší ‚ než myšlenka. Jen myšlenka, vyslaná do kosmu, dokáže 
věci pro techniku nemožné. Jen ona je schopná splnit úkoly sou-
časné vědy.
     Jsem šťasten. Vím, už vím, že jsem měl pravdu. Myšlenka létá 
vesmírem, poznává nepoznané. Mohl bych se tedy vrátit. Ale já ne-
chci. Chci vědět, co je před vesmírem, chci poznat to nic. Vidím