-  5  -


galaxie, které jsme nedokázali ani tušit, přede mnou se rozsvě-
cují tečky, rozvíjející se kolem mne ve stužky. Ta rychlost myš-
lení, ta rychlost.
     A pak najednou předemnou prázdno, jen po boku mám hvězdy, 
jež stále zůstávají tečkami. Zastavil jsem se na okraji vesmíru. 
Tu vesmír končí, dál je jen záhadné nic.
     Nemohu se od vesmírného konce odpoutat a vplout do prázdno-
ty. A tolik, tolik chci. Jak je t možné, ztratila má myšlenka 
rychlost?
     Samozřejmě že ne, ale letím stejnou rychlostí, jako rozpí-
nající se vesmír. Proto mám dojem, že jsem se zastavil. Ne, své 
tělo sebou nemám, ale tolik bych chtěl ponořit, ruku nebo alespoň 
dlaň či kousek prstu do tajemné prázdnoty.
     Po usilovném soustředění se mi to konečně podařilo. Myšlen-
ka předhonila rozpínavost vesmíru. Jsem rychlejší než jeho hlado-
vá žravost. A jsem v nicu! Obrovská, nekonečná prázdnota mne ob-
jímá. Závratné opojné je poznání.
     Cítím, že začínám ztrácet vědomí, ale tak nějak sladce, dou-
favě, s ulehčením. Takové pocity má snad umírající? Vší silou 
jsem donutil myšlení, aby se zastavilo a počkalo na rozpínající 
se vesmír. Když mne obklopil, trochu jsem si odpočinul a znova 
do nicu. Ještě jednou chci ochutnat náruč prázdnoty. Chci doko-
nale poznat to NIC. Času mám dost.
     Je jedno, jestli se vrátím z takové dálky už těď, nebo až 
za chvilku. Své tělo stejně nenajdu, ještě se nenarodí, nenajdu 
ani Zem, ještě nevznikne, nebude ani potuchy po naší galaxii. 
Budu muset čekat, neboť jsem rychlostí své myšlenky předhonil 
čas. Čas má proti mne zpoždění a já se vracím do prvopočátků. 
Budu muset být trpělivý, nekonečně dlouho se budu pohybovat v ob-
lasti vesmíru, kde jednou vznikne galaxie, v níž na jedné plane-
tě bude život, a kde se v daleké budoucnosti narodí mé tělo. Pak 
se do něj vrátím, nezabloudím jako ti předemnou, já své tělo 
najdu a povím lidem, co je za, či lépe před rozpínajícím se ves-
mírem.

NIKDO NEVÍ ....                                 Arnošt Daněk

     Seděl v zahradní restauraci, když to spadlo. Nikdo neví od-
kud. A nikdo neví, ani kam se to potom podělo. Vědí jen, že to 
spadlo právě v deset hodin ráno, když si objednal první pivo. Nik-
do neví, co to bylo a jak to vypadalo. Nikdo neví, proč si sedl 
zrovna dnes na jinou židli. Vždycky seděl přímo uprostřed pod tou 
lípou. Dnes si zrovna sedl jinam. A potom to spadlo. Docela ne-
hlučně, potichonku. Nikdo si toho v první chvíli ani pořádně ne-
všimnul. Nikdo se s nikým neshodl, když se hádali, jak to bylo 
veliké. Nikdo neví, kam se v ten moment od svého netknutého piva 
ztratil. Pak už do svého bytu nepřišel. Nikdo neví, že mu potom 
v nemocnici všechny rozdrcené kosti a klouby vyměnili. Nikdo neví, 
že ho potom přímo z operačního sálu něco ukradlo. Nikdo neví, 
co na tom bláznivém cvokovi mohl kdo mít. Vždyť jen po nocích 
koukal na hvězdy. Tedy na jednu ........