jsme šli zpátky do svých cel. Pan Armbruster měl na hlavě bouli 
jako kachní vejce. Položil se na palandu a brečel, a tak jsem si 
sed do rohu a koukal mu na hlavu. Trošku jsem na něj vystřelil z vočí 
to světlo, jenomže neviditelný. Nevím ani, vo co šlo — k čertu, ne-
mám přeci žádný vzdělání. Bylo to na každej pád jako vobklad. Za 
chvilku boule na hlavě pana Armbrustera sešla a von přestal brečet.
   “Seš v tom po uši, Saunku,“ řek — tu už jsem mu tehdá řek své 
jméno. “Gandy má teď velký plány. A všecky lidi z Pipervillu má 
pod palcem. Von by rád, aby z něho byl národní hrdina. A pořádnej 
novinářskej článek by mu píchnul. Krom toho by mu to zajistilo, že 
bude příští tejden zvolenej — ne že by to zvlášť potřeboval. Má ce-
lý město v kapse. Byla to vopravdu atomová elektrárna?“
   Jen jsem se po něm kouk.
   “Gandy si tím zdá bejt jistej,“ pokračoval. “Poslal tam nějaký 
fyziky a ti řekli, že to je jasně dvěstěpětatřicítka s grafitovejma 
tyčema. Slyšel jsem to na vlastní uši, Saunku. Pro tvý vlastní do-
bro by bylo lepší, abys je přestal krejt. Voni na tobě zkusej drogu 
pravdy – skopolamin nebo pentotal.“
   “Radši byste měl spát.“ řek jsem mu, protože jsem uvnitř v hlavě 
slyšel, jak mě volá děda. Zavřel jsem voči a jenom poslouchal. Neby-
lo to jednoduchý, protož se mi do toho pořád plet fotr. Teda, ten 
byl udělanej...
   “Lízni si,“ povídá fotr vesele, jenomže ne nahlas; však mi rozu-
míte.
   “Sper tě ďas, hovadníku nešvarný,“ do toho děda, vo hodně míň 
vesele. “Jdižiž do pekel a nešlechetnými myšlínkami... Saunku?“
   “Poslouchám, dědo,“ povídám, taky tak tiše.
   “Je zapotřebí fortelně o všem přemyšlovati.“
   Fotr zas do toho: “Lízni si, Saunku.“
   “Drž hubu, fotr.“ rok jsm mu. “Měj přeci rcšpekt před staršíma, 
jo.? Vostatně, jak si můžu líznout, když seš v jiný cele?“
   “Zařídil jsem takový potrubíčko,“ povídá fotr. “Můžu ti dát — 
jak se to řekne? — transfuzi. Jo, teleport tomu říkaj. Udělám zkrat 
mezi svým a tvým voběhem a napumpuji ti do žil svůj alkohol. Hele, 
asi takhle.“ Vokázal mi to jako na vobrázku, jenže uvnitř mý hlavy. 
Vypadalo to docela jednoduše. Teda jednoduše pro Hogbena, myslím.
   Dostal jsem vztek. “Fotr,“ řekl jsem. “Nechtěj, aby tě tvůj 
milující syn rešpektoval míň, než je vobvyklý, ty jezevče starej. 
Já vím, žes to nevyčet z knih. Tos zasejc někomu šloh z hlavy to 
slovíčko ve třech slabikách.“
   “Lízni si,“ řekl fotr a potom zaječel. Slyšel jsem, jak se děda 
uchecht.

                             - 18 -