“Bituňk loupiti z cizích myšlínek, herež,“ řekl. “Takto i já 
sobě vésti znám. Vypěstovalť jsem si v krvi viruse migrény rychlo-
stí přenáramnou a teleportoval ho do tvých myšlínek, ty viselecký 
břichopase. Mor na holomka. A ty mě, Saunku, dobře poslouchej. Tvůj 
rodič voškrdný nám pokoj dopřeje.“
   “Jo, dědo,“ řek jsem. “Seš v pořádku?“ – „Ano.“
   “A malej?“
   “Ano. Však tobě jednat přísluší. Totě tvým oudělem. Je potíž 
jakpak zve se to? — s uranovou píckou.“
   “Jo tak to je vono...“ řek jsem.
   “Kdož by si medle pomyslil, že na to v světě kdožkoli vzpomene? 
Můj děd mi ten fortel prozradil, v jeho časích jich drahně bývalo. 
Vpravdě skrz věci takové se Hogbenové stali mutanty. Namoutě, 
hrubě mi bude přemyšlovati, abych sobě jasno učinil. Jsouť mužové 
ve městě, kdo se nalézáš, Saunku, kteříž jsou mocni oněch slov, jež 
potřebuji, než nech ať se podívám.“
   Potom se asi pošťoural v nějakejch mozcích. Pokračoval:
   “Za časů mého praděda začali lidé atomů štěpiti. Tu pak se 
medle ukázalo sekundární záření, kteréž se hrubě genů a chromozomů 
doteklo u jistých mužů s ženštin — bylať to dominantní mutace – v 
Hogbenově rodě. Tak stali se z nás mutanti.“
   “Jo tak vo tom mluvil Roger Bacon, že jo?“ Zeptal jsem se.
   “Vpravdě tomu tak. Než byl nám přítelem a doved mlčeti. Kdyby 
tehdáž lid o naší moci povědomí měl, zajisté by nás hranice nebyla 
minula. Ba ještě v tento čas je nebezpečné larvu odhodit. Nakonec 
máš—li vědomí, co zamejšlím?“
   “Jo, dědo“, řek jsem, protože jsem to věděl.
   “Tuť právě háček. Zdá se, že lidé opět atomy štěpí. A proto sez-
nali, že tě to atomová elektrárna. Tu třeba zničiti — nechcem přec 
aby po nás lidé jeduplně vjrali. Než elektřiny máme zapotřebí. Ne 
mnoho, nicméně něco přec. Najlíp slouží uranová pcc, leč užíti ji 
nyní nemůžem. Saunku, teď chutě do práce, neb elektřiny zapotřebí 
mám já i maličký.“
   A řek mi, co mám udělat. – Udělal jsem to.
   Když se pořádně roz koukám, vidím moc zajímavý věci. Tak třebas 
ty mříže ve voknech. Zblízka se změněj v docela malounký kousíčky, 
který vokolo sebe páděj jako bláznivý. To prej sou ty atomy. Teda 
ty ale vypadaj legračně — pořád se mezi sebou strkaj, jako kdyby 
spěchaly na nedělní dostaveníčko. Samozřejmě že je snadný si s ni-
ma hrát jako s kostičkama. Musíte se ale dovopravdy dobře kouknout, 
až vám to vylítne z vočí — víc takovejch malejch chlapíčků. Všecky

                             - 19 -