vousem, po rozedraném obleku, zaposlouchal se s jakým úsilím dýchá, jek kaš-
le, jak se snaží ochladit obličej mokrým drsným sněhem. A v očích - jenom ne-
konečná bolest. ‚Proč si dobrovolně vybral osud štvance?‘ V mladém člověku se 
ozval soucit, pocit, který si nikdy nespojoval se jménem Harikavy. Ale Krisi-
to jej dokázal překonat.
     "Senseji, až si odpočinete, tak vás budu muset vyzvat na souboj. Jmenuji 
se Oisi Krisito z rodu Tesju."
     Harikava mlčky kývnul a lehl si do sněhu, aby nabral sil.
     Krisito odstoupil stranou. Věděl, že nebude starce popohánět. Nikdo ne-
může Oisiho přimět, aby zabil vysíleného člověka. Přišel k ležícímu lupiči, 
ulomil šíp těsně u rány a převrátil ho na záda. Ten tiše zasténal.
     Oisi odešel ke svým věcem, vyndal z cestovního bento láhev černé čínské 
vodky a nalil pálící tekutinu do rtů raněného. Ten bolestné zakašlal a otev-
řel oči.
     "Otevři brašnu na mém opasku a dej mě prášek ..." zamumlal tuhnoucím ja-
zykem. "Rychle!"
     Samuraj otevřel malou brašničku, vyndal odtud průhlednou kuličku, veli-
kou jako lesní oříšek, ve které se přesýpal růžový prášek. Rudý ji vsunul do 
úst a znehybněl.
     ‚Odešel!‘ pomyslel si Krisito, pomodlil se za duši hříšníka a sedl si k 
broušení meče na souboj.
     Když skončil, Rudý už neležel, ale seděl opřený zdravou lopatkou o 
trouchnivějící kmen. Oisi se podivil. ‚Jak může s takovou ranou ještě žít?‘ 
A ten gestem Oisiho zavolal a řekl mu přerušovaným chraplavým šepotem:
     "Nezabíjej starce! ... prosím tě ... ať žije!"
     Oisi se ohlédl po Harikavovi.
     "Já bych ho mohl jednoduše zabít. Zaslouží si to. Ale vyzval jsem ho na 
čestný souboj. Jestli si bude nebe přát, tak mně stařec porazí."
     "Vždyt ale vidíš ... na nohách se neudrží!"
     "Odpočine si a přijme boj," klidně odpověděl mladý samuraj. "Nemohu ho 
pustit bez pomsty. On ..."
     "Zabil tvého kněze. Já vím. Za něco ho zabil. A ty ... Tak jsi měl rád 
svého pána!"
     Krisito se na chvilku zamyslel.
     "Měl rád nebo neměl, ale byl jsem jeho poddaným. A moje povinnost ..."
     "Zabít? Jak je u vás všechno jednoduché! Zabít ... Pochop: Harikava - to 
je veliký člověk!"
     "Harikava? Kněz byl veliký člověk!" pevně řekl Krisito.
     "Dobytek byl tvůj kněz! Silou si vzal za souložnici dceru Harikavy. Děv-
če se utopilo. Stařec se mstil za ni."
     "A já se mstím za kněze!"
     "Strašná doba! Pochop, jméno tvého kněze bude za deset let zapomenuto, 
ale Kendzobura Harikavu budou znát věky. Je nutno ho zachránit!"
     Oisi se usmál neobratné lži toho člověka.
     "A ty jsi snad nechtěl dát starce obludě? Vždyť je to strašnější než 
úder mečem."
     "Ne! Já ho chtěl zachránit!" zachroptěl Rudý. "To byl můj  s t r o j 
(to slovo Oisi nepochopil). Vy ho s ničím nemůžete srovnat ... chlapče, zkus 
překročit ohavnosti své doby! Starce potřebují lidé, musí žít!"
     "On je tvůj příbuzný?" udiveně se zeptal Oisi.
     Rudý záporně zakroutil hlavou.
     "Vysvětlovat je marné ... Ale pokusím se ... poslouchej! ... Já (ukázal 
prstem na svoji hruď) se narodím za pět století ... ve dvacátém třetím sto-
letí ... a na konci dvacátého budou nalezeny nedokončené rukopisy Harikavy. 
Stařec předběhl svoji dobu. Dokázal odhalit jisté vlastnosti času, vytvořit 
teorii ... Ale v XVII.století Harikavu zabili. Ty jsi ho zabil. Už nedokončil 
svoje dílo a využít ho mohli až vnuci nálezců rukopisů. Ale pokud na něho ne-
pozvedneš svůj meč, bude Harikava žít ještě několik let, dopíše knihu a už v