času, takže se mohl při své práci věnovat i vcelku nepříliš podstatným detai-
lům - sklonu plosky nohy, výšce klenby, přesným rozměrům vzdálenosti prstů od 
sebe navzájem, atd. atd. Všechno naznačuje, že tento dávný kameník ovládal 
anatomii lidské nohy lépe než například tvůrci středověkých anatomických at—
lasů, a to je jistě zajímavé. Neméně zajímavé je, že jde vždycky o otisk levé 
nohy, o plosku levé nohy. Ale podívejme se teď na schematický plánek. Většina 
stop, ne ovšem všechny, míří jedním směrem, a to k vrchu Kopa u obce Krpelany.
     Na samém vrcholku tohoto kopce byl nalezen kus nízkého tunelu pokračují-
cího prostornou jeskyní a pak trychtýřovitým hrdlem vedoucího ... No, kdoví 
kam vede. Jeskyně Kopa nebyla totiž dosud speleology prozkoumána a my to žád-
nému nadšenci, a tím méně nadšenci-amatéru, nedoporučujeme. Jsou tedy snad 
šlépěje jakýmisi turistickými značkami? Raději počkejme a neukvapujme se s ú-
sudkem.
     Roku 1921 nalezl pan Imrich Szeghy, dnešní ředitel Lidvé hvězdárny v 
Prešově, další šlépěj. Tentokrát tak obrovskou, že by musela patřit klackovi 
alespoň třímetrovému. Ostatně je vytesána do adensitu, vyvřelé horniny, což 
samo o sobě vylučuje, že by vznikla otisknutím skutečné nohy. Obyvatelé blíz-
ké vesnice Hermanovce nad Toplou ji dobře znají, nazývají ji Obrinská noha a 
celé údolí pod vyhaslou sopkou Obríkem, kde se šlépěj nalézá, údolím obrů. 
Pan I.Szeby se podle porušených kontur šlépěje a podle skutečnosti, že se v 
ní po celý rok drží kalužinka vody, domnívá, že šlo o pravěký brus. Brus pra-
věkých lidí; a vědci, kteří byli konzultováni, se vyjádřili k tomuto mínění 
příznivé a souhlasili s ním. A pak zde máme ještě jeden zajímavý dokument. 
Obtah novinové zprávy z třicátých let. "Na Slovensku opět nalezen poklad. Při 
otevírání kamenolomu pod kopcem Obríkem poblíže obce Hermanovce nad Toplou 
nalezli dělníci bohatý bronzový poklad nejrůznějších předmětů."
     Pointou příběhu je, že se poklad nacházel přesně ve směru osy š1épěje, 
vzdálen od ní asi tak 750 metrů. A já jsem shodou okolností obdržel před ně-
kolika měsíci dopis, který mi napsal pan ředitel Szeghy. Kromě jiného mi píše 
toto:
     "... Bude Vás určitě zajímat, že jsem od té doby objevil další stopu při 
téže cestě. Jen pár desítek metrů níže. Jde opět o levou nohu, vlastně o její 
obrys, s jakoby zvýrazněným nehtem palce. Tato stopa je normálních rozměrů, 
asi 26x10cm, a nachází se na menším riolitovém porfyritovém balvanu. Její 
směr je totožný se směrem Obrinské nohy. Pro zajímavost uvádím, že v témže 
směru, co býval lom pod Obríkem, jsme nalezli pozůstatky rozsáhlého sídliště 
se třemi kulturními vrstvami."
     To by tedy znamenalo, že otisky nohou vytesané do skály jsou skutečně 
pravěkými ukazateli cesty. Ale odkdy se ukazují cesty k pokladům, která mají 
zůstat skryty?
     "V pohádkách černochů z Pobřeží slonoviny mezi řekami Nzi a Bandama vy-
stupuje bůh Anangama, který sestoupil z nebe, aby naučil lidi různým doved—
nostem. A při sestupu nedaleko Sakassi vtiskl svou nohu do skály. Je jedno-
nohý, proto otiskl jen svou levou nohu. A opravdu — ve skalním bloku je pro-
hloubenina odpovídající tvarem i velikostí otisku lidské levé nohy."
     "V Severní Americe a v Kanadě, kolem Velkých jezer, znají Indiáni mnoho 
míst, kde lze takové otisky nebo reliéfy nalézt."
     Já jsem hluboce přesvědčen, že to nejsou jenom turistické značky. Jenom 
jakési směrníky nebo pomůcky pro honbu za pokladem nebo nějakou o deset tisíc 
let starší předchůdkyni těchto, nebo podobných, her. A už vůbec si nemyslím, 
že by šlo o poněkud zbytečně pracné brousky.
     Etnologové zjistili, že kouzelníci, kmenoví šamani svazků Asagultikuků 
a Noridžiluků v jižní Kanadě a s velkou pravděpodobností v řadě jiných oblas-
tí, ti kouzelníci se nazývali M´teolinové, museli mít dvě odbornosti. Přede-
vším museli umět příšerně zařvat ... Očití svědkové tvrdí, že svým zařváním