Po dlouholeté hrdinské cestě dorazí 
hrstka lidí (jejich zdraví je podlomené ana-
biózou) k pohostinné (jak se jeví) planetě v 
soustavě Alfy Hydry. Pozemšťané tam založí 
kolonii - nejvzdálenější předsunutou hlídku 
lidstva v Galaxii. Ale planeta je neškodná 
pouze na první pohled. Po čase se lidé za-
čínají ztrácet. Ti, kteří zůstávají naživu, 
objevuji hroznou pravdu. Ukazuje se, že se 
na planetě vyskytuje lus - hustá suspenze 
složitých nebílkovinných molekul podobná ml-
ze. Když vycítí člověka, pohltí ho, vniká do 
mozku, vzájemně spolupůsobí svým energetickým polem a elektrickým potenciálem 
buněk. Důsledkem toho člověk umirá, ale lus v sobě zanechává otisk jeho moz-
kové struktury, snáší "vejce" a z toho se narodí singlit - kopie člověka, ale 
už ne člověk ...
     Inspektor mimozemských osad Rotanov, který na planetu přiletí dvacet let 
po vzniku kolonie, zde nalézá skutečné bojiště. Lidé považují potomky lusů za 
jakési vlkodlaky, cosi na způsob biologických robotů, a mstí se za své mrtvé. 
Singlité také loví kolonisty a předhazují je na rozplynutí dravým oblakům (je 
to pro ně jediný způsob, jak získat sobě podobné). Oba nepřátelské tábory 
jsou odsouzeny k zániku. Lidé - protože je jich málo a bude stále méně a méně; 
singlité - protože smrt kolonistů je zbavuje "suroviny" pro svůj vznik. Jak 
na planetě obnovit mír?
     Tento nelehký a, jak se zdá, nesplnitelný úkol postavil před svého hrdi-
nu sovětský spisovatel Jevgenij Jakovlevič Guljakovskij ve své knize Období 
mlh /Sezon tumanov (1982)/. Je to jeho třetí kniha a potvrzuje v ní svoji 
příslušnost ke špičkovým autorům vědeckofantastického žánru v Sovětském sva-
zu. Publikovat začal počátkem šedesátých let a je veliká škoda, že je v čes-
kých překladech skoro neznámým autorem. V edici Karavana (Stanice u Moře deš-
ťů; l982) vyšla jeho povídka Zakázaná zóna /Atlanty děržat něbo - Oblohu ne-
sou Atlantoyé (1978)/ a větší část již zmíněného románu v časopise Sedmička 
pionýr. V zahraničí se s Jevgenijem Guljakovským seznámili čtenáři překladů 
jeho první knihy Planěta dlja kontakta /Planeta pro kontakt (1976)/.



     Když se očím Rotanova opět navrátila schopnost cokoliv rozlišovat, uviděl 
Dubrova sedícího na písku. Písek, na kterém seděl, nepřipadal Rotanovovi jako 
obyčejný. Byl výrazně tmavší než písek v okolí a tato tmavá plocha tésně ob-
klopovala kmen třeskušky, o který se sedící Dubrov opíral. Vypadalo to, jako-
by všechen písek okolo něj byl posypán sazemi. A to nebylo všechno. Rotanovo-
va pozornost byla upřena na Dubrova, ale všechno, co se stalo, bylo dílem ne-
kolika sekund. Koutkem oka zahlédl, jak písek pod Dubrovem zašuměl, jakoby si 
s ním pohrávaly závany větru přesto, že tady žádný vítr nebyl. Svítilna, kte-
rá v první chvíli Rotanova oslepila, se válela několik kroků od Dubrova a o-
světlovala jeho ruce, batoh a dolní polovinu tváře. Nedělily je nyní více než 
dva metry a Dubrov už nepochybne uviděl Rotanova vystupujícího z křoviny. 
Škodolibě se usmál a pomalu zvedl ke rtům skleněnou lahvičku.
     "Nedělejte to!" vykřikl Rotanov, odrazil se oběma nohama a vymrštil své 
tělo vpřed. Ale už bylo pozdě. Lahvička vypadla Dubrovovi z rukou a kapky 
husté mastné tekutiny stékaly po jeho rtech. Vteřinu se dívali jeden druhému 
do očí. Dubrovova tvář začala postupně blednout, kůže se stávala doslova prů-
svitnou. Současně Rotanovovi připadalo, že celá jeho postava získává jakousi 
neobvyklou bezforemnost. Zmizela ramena, čelist mimovolně klesla na hrudník.