nazývat samurajem!‘
     Msta vstoupila do Oisiho života. Připadal si jako sadař, který dlouho a 
trpělivě pěstuje šedou chryzantému. Poupě se rozvilo, ale je nutno chryzantém-
mu zalít krví, aby získala barvu a vůni. Jinak jeho dílo zůstane nedokončené. 
A cesta byla dlouhá a těžká ...
     Jednou Oisi uprchlíka skoro dostihl v provincii Suo. Ale řádil tam mor a 
jemu se nepodařilo od něj ochránit bratra. Pochoval mladého Jamamota a pokra-
čoval v honbě, ale uprchlík se už ztratil v neznámých dálkách.
     Za dvacet měsíců napadli Krisita čtyřikrát lupiči. Třikrát vše dopadlo 
šťastně. Ale v poslední šarvátce poranil Oisimu předloktí ohromný, hladem z-
divočelý tulák v rozedraném, prachem pokrytém kimonu. Ale hlad je špatný uči-
tel ostražitosti. Opilý vůní krve, udělal lupič chybný výpad a spánkem se 
setkal se samurajovým mečem.
     Samotného Krisiho dlouho léčili knězi zapadlého kláštera. A zase honba ...
     Nad horami vycházelo slunce. Ještě jasnějším se stal kontrast sněhu na 
polích po obou stranách cesty s černými holými místy. Na zem přicházely, ruku 
v ruce, svítáni a jaro.
     Cesta plynule vstoupila do houštiny. Nyní na krajích visel pružný bambus 
spletený s mladými kryptomeriemi. Nad Oisiho hlavou s křikem přelétl pestrý 
pták a skryl se v porostu. Krisito jej provázel pohledem a už chtěl pomračí-
vat v cestě, ale jeho uši zachytily přidušený lidský křik. Ozýval se zepředu, 
napravo od cesty. Přidržujíc loktem toulec a šípy, vydal se samuraj za hlasy.
     Když se prodral bambusovou houštinou, ocitnul se Krisito na velkém pa-
louku, pokrytém vybledlým jarním sněhem. Z šedé ledové krupice místy trčely 
trsy mokré zvadlé trávy.
     Na opačném okraji palouku zápasili dva neznámí, oblečení do jasně červe-
né lakované kůže, se starým samurajem v rozervaném kimonu. Zkroutili mu ruce 
a vlekli ho do houštiny. Stařec křičel a vzpíral se.
     ‚Proč ho tam vlečou? Vždyť na palouku si s poutníkem poradí lépe ...‘ 
přemýšlel Krisito, stahujíc ze zad luk. Potom začala hrůza.
     Z houštiny proti lupičům vylezlo obrovské, jako překocená pagoda veliké, 
článkovité tělo. ‚Tak takoví jsou draci!‘ Měděně rudé boky obludy se leskly a 
ohromné šílené oči zářily pod paprsky slunce jako nová bronzová zrcadla. Za-
jatec, když obludu uviděl, opět vykřikl a vzepřel se v pevných rukách lupičů. 
A ti ho neustále táhli stále blíže k hrozným čelistem.
     Otálet již nešlo. Oisi zasunul meč do pochvy a přiloživ k tětivě dlouhý 
černý šíp, zamířil do napnutých rudých zad.
     Tětiva zadrnčela a šíp s tupým úderem vletěl do levé lopatky lupiče. Ten 
pustil oběť a tváří dolů padl na udupaný sníh. Druhý se ohlédl, sklonil se 
nad padlým, ale ten něco zachroptěl v Oisimu neznámém jazyce a ukázal rukou 
na stranu do houštiny. Druhý lupič pomalu, viditelně nerad, ustupoval k po-
rostu, neustále se otáčeje. Ale když uviděl, že k tětivě dosedl druhý šíp, z-
rychlil krok a zmizel v porostu.
     Střela udeřila obludu do oka, ale nevnikla do něj, sklouzla po hladkém 
povrchu a rozčísla stonek slabé kryptomerie. ‚Když má i oči nezranitelné, tak 
nemá cenu střílet!‘ rozhodl se Krisito a vytasil z pochvy meč; začal postupo-
vat k monstru, ale to se kupodivu nepohlo vpřed, ale, víříc zledovatělou kůru 
sněhu tisíci krátkými nožkami, začalo pozadu mizet v porostu.
     Když se za obludou zavřela bambusová stěna, Oisi se obrátil ke starému 
samuraji. Ten stál na podlamujících se nohách a polohlasně se modlil. Rudý 
lupič se střelou v zádech ležel několik kroků opodál.
     Krisito počkal na konec modlitby a když se potom přiblížil k samuraji, 
zeptal se ho:
     "Jaké je vaše jméno, senseji? Z jakého jste rodu?"
     "Kendzoburo Harikava!" řekl tiše, padajíc do sněhu. Oisi nad ním stál a 
díval se mu do očí, čtouc v nich nekonečnou únavu. Chtěl pochopit, proč se 
tento člověk, už v ctihodném věku, rozhodl pro zločin. Tady sedí, vrah ... 
Oisi sklouzl pohledem po vyčerpaném šedivém obličeji, pokrytém řídkým šedivým