-13-

     Do oken laboratoře vnikalo šedivé svítání. Z ranních oparů 
se šklebil nesmírný děs.
     V sedm hodin bylo svítící jádro velké již, jako dětská hlava. 
Rozruch se šířil rychleji, než se hmota stravovala. Ohnivá koule 
rostla.
     O hodinu později se dotkl Hatkins neobezřetně jádra koncem 
citlivého thermometru. Odložil jej pak stranou, protože hrůza z 
objevu se stávala stále větší a zastiňovala jeho vědecký význam. 
Vzdéval se již také něděje, že zamezí zkázu cestou rozumu a čekal 
na zázrak. Podařilo se jim právě včas položit thermometr do bůhví 
kolikáté misky, protože i on byl zachvácen nákazou energetického 
moru. Vyřízli chvatně i kus desky stolu, na které thermometr ležel, 
protože i ona byla postižena děsnou rakovinou.
     A svíticí koule rostla a rostla. Museli ji něčím podkládat. 
Krmili silikonového Molocha, který kedl více, než strávil.
     V devět hodin přepracované nervy inženýra Rewella, zkroušené 
hrůzou podlehli. Rozbil jednou ranou profesorův přístroj na soustře-
dění paprsků, vyvolávajících porušení rovnováhy stavby hmoty. Profe-
sor Hatkins zoufale vykřikl.. Ležela-li někde vědecká možnost k utlu-
mení zkázy, množící se podle zákona geometrické řady, zpočívala v 
tomto přístroji. Set Rewell přístroj zničil. Se zaťatými pěstmi se 
profesor vrhl na svého asistenta. Rewell starce odrazil, nazývaje ho 
vrahem světa. A profesor vystřelil.
     Set Rewell vyběhl ven do náruče inspektora Demy Honea. Svítící 
jádro bylo nyní velké již jako vědro.
     "Nedovedete si představit, co by se stalo, kdybyste se dotkl 
oné hrůzy prstem," pokračoval Set Rewell sípavě. "Za dva měsíce 
peklo probuzené profesorem Hatkinsem, zachvátí Londýn.Za několik 
dalších pohltí Anglii. Nezastaví se před ničím. Vidím pološílené 
moře lidí, natlačené na posledním kousku země, nezachváceném zkázou. 
Jejich osud byl ve vašich rukou, sire Horne. Snad je ještě čas. 
Nemůžete svítící kouli ani zavěsit, ani podložit, aby nějak dohořela. 
Profesor Hatkins pochopil, že poslední záchrana tkví v odolnosti 
plynů. Snad ony, jako jemné částečky prachu jsou odmršťovány od stře-
du rozruchu. Hatkins již patrně sytí Molocha železem. Pokud hmota sví-
tí, zachovává své původní vlastnosti, protože není dosud všechno 
rozloženo. Zavěsme ji na pružné svazky silokřivek mezi čela silných 
magnetů. Jen tak se nebude dotýkat ničeho, co by mohlo přinést ná-
kazu. Selže-li tento prostředek, nebo přenese-li se přece nákaza 
zrnéčky prachu, je konec. Zeměkoule bude lehká. Světy se vyšinou. 
Konec. Tak absolutní konec, že smrt je proti němu jen lehce chápatel-
nou změnou."
     Štáb inženýrů Centrálních elektráren pracoval horečně na adapta-
ci velkého generátoru. Věc nebyla jednoduchá. Svítící smrt se nesměla 
dotknout žádného z čel magnetu, přitažena snad nerovnoměrným rozdě-
lením sil. Visela v jejich středu, tažena ze všech stran nehmotnými 
provazci magnetických silokřivek.
     Profesor Hatkins seděl u generátoru a díval se strnule na bílý 
zdroj nákazy mezi čelistmi mohutného statoru. Nemluvil a nehýbal se. 
Nejedl a nepil. Nespal dvaapadesát hodin a jeho sporé vlasy zešedivě-
ly jako mléko.
     Po poledni se svítící koule již značně zmenšila a do půlnoci 
se ve světle žárovek stratil poslední zásvit. Ale profesor se nehý-
bal, nedůvěřoval peklu. Mohl dosud zbýt byť i neviditelný střed roz-
ruchu a zavinit rozpoutání strašných sil. Pozorovali tajemnou misku 
dalších 24 hodin. Neměnila se, koule vyhořela dokonale. Zkáza byla 
zažehnána.
     "Jsem muž, který rozbil zákon," vykládal profesor Hatkins v sa-
natoriu. Jeho oči byly modré, jako oči malého dítěte. "I Rewell pře-
stoupil zákon. Ale není zasvěcen natolik, aby jej mohl přestoupit 
podruhé a proto je mu Bůh milostiv."
     A odcházel drobnými cupitavými krůčky. Jeho rozum zmizel tak do-
konale, jako plechový kohout plukovníka Roscoe Stripse.