náhodou", když se v podvečer objevilo auto se dvěma opozdil-
ci. Slunce se letmo dotýkalo horizontu. Nebylo zvykem pře-
jíždět v tento čas poušť.
     Auto se zvolna přibližovalo k osamělé stavbě.
"Co myslíš, přespíme tu?" ozval se první muž.
"Dobrá, ale ještě se podíváme nahoru", odpověděl druhý a uká-
zal na nedalekou mešitu.
     Mešita tam stála — větrem ošlehaná — a čekala.



     Jiří K a r b u s i c k ý - externí člen našeho SFK ze 
vzdálené Mimoně, t.č. studující VŠST v Liberci. Tam také, 
zřejmě jako jediný v republice, vede pionýrský SF kroužek. 
Je dosud jediným nositelem ceny za SF povídku — Huňáče zele-
ného.

Jiří Karbusický               VIKTOR
     "...Sám dobře víš, Aleši, že jsi můj nejlepší kamarád. 
Známe se už mnoho let a celou tu dobu jsme si výborně rozu-
měli. Jseš jediný člověk na světě, ke kterému mám důvěru."
"Proč takový proslov, Viktore? Sám přece dobře vím, že po 
odchodu tvé ženy jsem ti zůstal nejbližším člověkem. Vím, co 
pro tebe znamenám. Jsem jediný, kdo má pochopení pro tvoji 
zvláštní povahu. Jediný, kdo... Má to cenu vyjmenovávat? 
Sám to přece víš nejlíp. A když ne, tak určitě cítíš. Tys 
mne ale zavolal z jiného důvodu. Nebo se mýlím?"
"Máš pravdu. Všechno na mě poznáš. Chtěl jsem ti prostě ří-
ci, že věc, kterou ti teď svěřím, je moc vážná. A jen takový 
člověk jako seš ty si zaslouží, aby o ní věděl."
"Sem s ní."
"Počkej! Chtěl bych tě ještě varovat. Jestli ti všechno ... 
proboha ... jak to jen mám říct ... snad... Mohlo by to mít 
pro tebe nedozírné následky. Máš ještě možnost rozmyslet si 
to."
"Následky? Co si mám pod tím představit?"
"Raději to nejhorší!"
"Smrt?"
"Ano."