P. KOSÁTÍK                R O U B O V Á N Í

     Povídat vám budu o svém kamarádovi, neposluchovi veselém, též 
všetečkovi smělém, totiž o Karlovi. Spolu v ústavu věd fyzikálních 
pracujeme, já_a Karel, kamarádi. Přítel můj je filištínů král a ne-
jednu již chvilku zpříjemnil nám žertem svýmů však příběh, o němž 
nyní řeč dát chci, je zvláštním svého druhu, neb Karel, smíšek vyku-
tálená se dneska překonal.
     Však kupředu a spějme již ku řeči toho mluvky, jež nás pobavi-
la dosti. Fyzikální ústav náš již renomé si v dnešním světě dobyl. 
Pracujeme ostošest, jak mravenečci pilní., stovky měření my uděláme 
denně, přístroje nám pomáhají, kamarádi věrní, a tak my tu ruku v 
ruce mnohý zákon odhalíme, zapíšeme, zpracujeme, též věd makromole-
kulárních se dotknem, od každého trošku, jak se sluší a patří. Leč 
po práci též oddychu je třeba, to pospolu se sejdem na besedě milé, 
a věru příjemné pak nastávají chvíle, každý z vědců dá příhodu milou, 
pobavíme se tak pospolu, a když mysli naše opět pookřejí, když nás 
srdce opět vřele hřejí, ke své práci rozběhnem se směle, vždyť jsme 
přece profesí svou myslitelé, pokračujem potom v měření svých tajných, 
tož vstupujem do neprobádaných krajů, plných tajů.
     Včera jsme též na debatu zašli, silný vítr za okny vál tmou, 
usadili jsme se v kroužek debatní a započali řeč. Raketa jen občas 
rachotila tmou, satelity řítily se pustinou, však my jich opomněli 
pro tu chvíli a hovořili, hovořili.
     Vilém, profesor, nás počastoval trošku, vyprávěl nám o zvířát-
kách svých, pejscích šedivých, již neplechu mu tropí, chodcům pokoj 
nedají. Pořád štěkají. Smáli jsme se, profesor když, hafati se rozhod, 
pak však kdosi Karla přivolal a chtěl, by on se vyprávění zhostil, a 
večer dostal spád. Karel nebyl rád, ač všichni, aby začal. Přemlou-
vali jsme jej velice a nakonec přec dostavil se úspěch.
     Karel, nepatrně rozechvěn, si v čelné místo stoupl, rozpačitě 
přehlédl náš těšící se dav, a my, též plni očekávání, se nasloucha-
ti jali. Však to jsme si dali, neb Karel zprvu vážně mluvit počal 
řka:
     "Dovolte mi, přátelé mí milí, sedíme-li v této pěkné chvíli zde 
tu pospolu a v teplém, v našem domě, abych tedy zprvu pohovořil váž-
ně."
     Raketa jen občas rachotila tmou, satelity se řítily pustinou, 
však on jich pro tuto chvílí opomněl a řeč k nám měl, ó, řeč k nám 
měl.
     "Ze zálib mých mnohé jistě znáte, dnes se ale nedočkáte vyprá-
vění o mých vědách milých, ani o filatelii, neb vám zjevím vášeň mo-
ji další, jíž holduji hodně v slunné létě. Zahradu já sobě zalíbil 
si, pěstování plodů sladkých, chutných, milých, sadařství je nyní 
mojí zálibou," tak nám děl Karel řečí smířlivou a občas jen u a tam 
v sále přeskočil smích nedočkavý, hravý, čekající, s čímž dnes smí-
šek zase přijde, on však tvářil se tak vážně!
     "Chce-li sadař dobré odrůdy vždy míti, z nichž by radost měl 
a užitek, dobré sadby musí napřed vypěstovat, v péči neustálé, ve 
strachu je chovat, kropit, zalévat a větve prostřihávat, půdu doko-
la vždy obdělávat, jen tak dosáhne své úrody," nám Karel zvěstoval 
svou lásku, my nedýchali ani plni očekávání.
     "Než všechno to by bylo marným dílem, kdyby sadař nepomohl stro-
mu prací svou. Planý strom je třeba k životu vždy přivést, aby řádně 
rodil, dobré ovoce by plodil, užitek vždy nesl, až by svou korunou 
obtíženou k zemi klesl," Karel, usmívaje se., nám kynul, raketa jen 
občas rachotila tmou, satelity řítily se pustinou, však on jich pro 
tu chvíli opomněl a řeč k nám měl, ach, řeč k nám měl.
"    "Roubováním sadař dosáhne vždy toho, že též stromek planý úrodu 
mu přinese. Větve neplodné když odstraní a místo nich dá zdravé, 
strom mu urodí vždy dost na prostřený jím stůl. Leč však sadař opatr-
ný musí být a dodržet řád daný. Potom, ale opovrhovaný strom se roz-
roste do plné krásy, asi jako květina. Proč však o tom mluvím, 
                             - 3 -