Fanziny
Digitalizované fanziny        Souvislosti        Seznam fanzinů        Obálky fanzinů        karel506@post.cz        Navštivte nás na Facebooku  
 
první strana předchozí strana na úvod fanzinu další strana poslední strana
J. ROSPALOVÁ                   V Ý R O Č Í


     Celkem vzato jsem se tu nudila. Neví,proč jsem raději nezůstala 
doma s tátou a nepomáhala mu s opravou robota. Třeba by zapomněl na 
trojku z matematiky a pustil mě s holkama do kina. Jenže babička pot-
řebuje doprovod. Mimoděk jsem se ušklíbla, když jsem si připomněla 
její frázi: "To za našich mladých let..." Místo aby se přimluvila, 
abych mohla jít do kina, ještě tátu podpichuje.
     "Jen ať jde se mnou, ke škodě jí to nebude, když se trochu od-
reaguje od všech hloupostí."
     A táta je samozřejmé pro. Jako vždycky má na mysli moje dobro.
     "Nežilo se vždycky tak, jako teď. Babička ještě pamatuje!" 
Bohužel, pomyslela jsem si. Babička nemá sklerózu. Ale někdy je doce-
la fajn. To když, mě učila vyšívat. Tenkrát museli mít trpělivost! Já 
jsem si popíchala prsty, ale babičce rostly pod rukama nádherné kvě-
ty. Měla jsem strašnou chuť se to  také naučit, ale chyběla mi 
vůle. Za chvíli mě to předtalo bavit, a když se nikdo nedíval, podstr-
čila jsem plátno Euklidovi, to je náš robot. Ten to měl raz dva. 
Všichni jeho výtvor obdivovali, jen babička byla nějaká smutná. Poz-
nala, že jsem to nedělala já, bylo to moc přesné. A abych pravdu řek-
la, ani já jsem z toho neměla takovou radost.
     Z těchto úvah mé vyrušil babiččin hlas.
     "Na co zas myslíš? Dávej přece pozor!"
Otráveně jsem se narovnala na židli. Řečník právě dokončoval svůj 
projev a neustále opakoval, jakou je mu ctí, že mohl promluvit, k ú-
častníkům II. konference, která se pořádá na počest založení Věčné-
ho míru na celém, světě.
     "Je tomu už padesát let, kdy byly přesně v tento den zničeny 
všechny zbraně, které vytvořila bezcharakterní pokolení před námi. 
Dnešní generace ani netuší, jak lépe se jim žije bez strachu z 
budoucí možné války..."
     Odpovědí mu byl bouřlivý potlesk zúčastněných. Babička dokonce 
slzela a jak jsem si všimla, nebyla sama. ale než jsem se snažila nad 
vším alespoň trochu se zamyslet, spatřila jsem dole Paola. Nijak moc 
jsme se neznali, ale naši rodiče se občas navštěvovali. Paolo žil v 
Anglii, a tak jsem musela zapnout literoskop, abychom se mohli domlu-
vit, protože moje znalosti angličtiny byly mizivé, Právě vyhlásili 
přestávku, tak jsem zamířila k němu.
     "Ahoj," řekla jsem na uvítanou. Zdál se také celkem potěšen, že 
mě vidí.
    "Čau," řekl, když také stisknul tlačítko literoskopu. "Co tu 
děláš tak sama?"
     "Jsem tu s babičkou," řekla jsem tónem, který vyjadřoval mé nad-
šení. "Chtěla být u toho. A co ty?"
Nestačil mi odpovědět, protože uviděl dvě dívky a začal na ně mávat 
a posunky ukazovat, ať jdou k nám. Když se k nám konečně dostaly přes 
hloučky lidí, Paolo se ujal představování.
     "Jolana. Z Itálie. Znáš Benátky, ne?"
Přikývla jsem:
     "A to je Viktorie. Z Maďarska."
Já jsem se představila sama:
     "Zuzana, Československo."
Jolana se usmála:
     "Tam je krásně, byli jsme na dovolené nedaleko Prahy."
Chvála na moji zem mě potěšila, dokonce jsem zahnala slabý stín žár-
livosti na Paola, a přátelsky jsem se zeptala:
     "Jak se vám tu líbí?"
Ukázalo se, že všichni jsou tu dalo by se říct nedobrovolně.
     "Nuda. Alespoň film kdyby dali, když už nic jiného."
Rozhovor se začal točit okolo problematiky konference.
     "Muselo to být opravdu hrozné, každou chvíli čekat nějaký konf-
likt mezi národy. Ale proč se k tomu neustále vracet?"
     Začali jsme o módě, abychom trochu vyšli ze stísněného ovzduší,
                            - 8 -