ale zase jsme se vrátili ke konferenci.
     "Stejně," začal Paolo. "Ten princip neutronové bomby by mě zají-
mal. Musel to být úžasný vynález."
     Rázem jsme zmlkli. Až teď si Paolo uvědomil, co řekl. Zbledl ja-
ko stěna a snažil se něco vysvětlovat. Ale my už jsme měly vypnuté 
literoskopy, slyšely jsme jen angličtinu, rychlou, zmatenou, které 
žádná z nás nerozuměla. Podívaly jsme se na sebe, dorozuměly se očima. 
Jolana poodešla k vysokému muži v černém obleku a něco mu povídala. 
Věděly jsme s Viktorií, co bude. Paolo se náhle rozběhl k východu,ale 
muž stiskl tlačítko na svém opasku a dveře se neslyšně zavřely. Marně 
se do nich Paolo opíral. Před padesáti lety prý byli devatenáctiletí 
mladíci silnější než dnes,v jedenadvacátém století. Muž v černém 
kývl na své dva podřízené, ti vzali zsinalého a už pohybu neschopného 
Paola mezi sebe. Věděly jsme, že už Paola nikdy neuvidíme, že už ho 
nikdo nikdy neuvidí.
     "Děvče, už tě hledám dvě hodiny," ozval se vedle babiččin hlas. 
Ale nebyla v něm zloba. "Musíme se vrátit."
     Když jsme seděli v podzemní dráze, spojující Paříž s Prahou,vza-
la mě babička za ruku.
     "Když jsem byla malá, byli lidi krutější. Nenechávali je žít."
     Otočila jsem se k oknu. Před očima se mi míhaly podpěrné sloupy 
dráhy. Měla jsem Paola celkem ráda, ale necítila jsem lítost, že už 
není. Kdyby nešla Jolana, šla bych já. Musela bych, protože chci mít 
jednou dvě holčičky a dva střapaté kluky.




Petr ŠTĚCHA             Potomstvo Makrosvěta


     Na raketodromu se shromáždilo už značné množství lidí. Mezi věd-
ci stály milující ženy kosmonautů se svými ratolestmi. Všemu se dosta-
lo jakéhosi slavnostního nádechu. Netrpělivost přítomných už přesaho-
vala všechny meze a neuspokojily je ani zprávy z hlídkové věže.
     Co se asi stalo? Proč mají takové zpoždění? To byly nejčastější 
otázky probíhající vlnícím se davem. Čekali, čekali, avšak nedočkali 
se.
     V té době byla kosmická loď už jen několik set tisíc kilometrů 
od země. Vraceli se z velké kosmické výpravy, pravděpodobně úspěšné. 
Všichni se velice těšili na své blízké; manželky, děti, přátele, kte-
ré už co nevidět spatří, pozraví a obejmou.
     Náhle se však před jejich zraky odehrálo, cosi hrůzného - přízrač-
ná kosmická katastrofa.
     Odkudsi odněkud se rázem vysunula obludná ruka gigantického kost-
livce, uchopila Zemi a poté zmizela v nepopsatelnu. Země prostě už 
nebyla.
     Kosmonauté zůstali s vytřeštěnýma očima a otevřenými ústy stát 
u skla za palubní ovládací deskou hledíce do prázdného prostoru, kde 
ještě před několika osudnými minutami se nacházela jejich rodná pla-
neta, kde byla Země.
     "Co to bylo? Viděli jste taky to co já?" dostal ze sebe první. 
"Oni... oni... ukradli ji," tak to byla slova druhého, jež zíral jak 
zbavený smyslů.
     V duchu si představovali ony obludné stíny na obloze a potom 
strašné nárazy a hroznou katasrofu, jak asi byla pozorována z povrchu 
planety.
     Ozval se i velitel: "Chlapci! Už se nemáme kam vrátit..." 
A jen tak stranou na samén kraji jeho mysli vyvstala podivná myšlen-
ka: "Byla to msta Makrosvěta...?"


                             - 9 -