P. KOSATÍK                Host do domu...

     Heleďte,lidi, abysme se rovnou obešli bez nějakejch nedorozumění, 
rád bych vám řekl: nezáviďte mi. Nic na tom není, to jenom vy jste 
zmanipulovaní různejma těma science fictionama; já vím, vy si myslíte 
svoje, já taky vím svý, ale každopádně bych vás rád přesvědčil, že 
nemá cenu závidět někomu, kdo přichází z budousnosti. Fakt. Vy nanás 
vidíte jenom všecky ty vymoženosti, chcete se k nám dostat (naštěstí 
to nejde) a někdy dotíráte až moc, vážně! Buď se k vám přestaneme 
vracet, nebo vás jednoduše přesvědčíme, že jste vedle jak ta jedle, 
říkám to správně?
     O to přesvědčení mi právě jde. Podívejte se. Já pracuju taky v 
tom ústavu pro mimostyky, už jste o něm bohužel párkrát slyšeli a ješ-
tě asi uslyšíte, jestli si budou kluci dál pouštět pusu na špacír. 
Dělám tam jako operatér, ale popravdě řečeno, jsem tam trpěnej jako 
pátý kolo u vozu. Naše oddělení se zabývá hledáním intragreenů, nebo-
li obyvatel jiných planet, kteří žijou schovaní mezi náma. Takhle se 
ty vesmírný setkání totiž dneska dělají a je to strašná prča, jo.MY 
jsme se svýho času nenápadně zamíchali mezi obyvatele jedné planety 
kus napravo za Vodnářem a nachechtali jsme se, to jo? jenže pak jsme 
najednou zjistili, že naše mrňavá zemička je podobnéjma maníkama 
prolezlá skrz naskrz a už nějakou dobu a taky ne jenom jedním druhem, 
jednou expedicí, ale že je jich zde jak much.
     Začalo to tím trapasem se sněžným mužem, když jsme ho konečně 
objevili a on na nás vytáhnul laser, spálil nám auto a pak odletěl v 
talíři s nápisem U.F.O. Ale to si nakonec prožijete sami. Taky s tou 
lochneskou to bylo nepříjemný, ale nejvíc práce nám dali ti sádroví 
trpaslíci, což byly takový legrační zrůdičky, ve své době hodné popu-
lární až do dne, kdy někdo zjistil, že ty trpaslíky vlastně nikdo ne-
vyrábí a že se vůbec neví, odkud se vlastně berou. Přes noc všichni 
trpaslíci ze zahrad zmizeli a nám začalo z jejich zlomyslnosti pravé 
peklo, u sta hromů!
     Dělali nám to nejhorší, kouř z komínů ohýbali k zemi, takže jsme 
běhali se šátkama přes obličej a málem litovali, že už před spoustou 
let jsme z vašich plynovejch masek nadělali pneumatiky značky Neuchá-
zej. Potom nám obarvili oblohu na žluto. A ty zelený pruhy! Slunce 
mělo modrý oči a růžověj nos, smálo se na nás a když zapadalo, roz-
prostřel se nad celým obzorem obrovskej nápis K O N E C. Taky Kaspic-
ký jezero nám vypili. Jak duhy. Ale nakonec jsme na ně přišli a v nej-
bližší době se jim to chystáme oplatit, hví!
     Jenomže - teď nic. Už skoro rok jsme v našem oddělení nedostali 
hlášku o nějaký nový expedici. Nás šéf je z toho celej špatnej, je mu 
to podezdřelý a my musíme hledat vetřelce všude. A tady máte ty výho-
hy budoucnosti. Lítat z jednoho konce planety na druhej a zbytečně, 
lidi, zbytečně! Trvá to tejdny a všecko je to na houby.
     Už jsem té dřiny taky chtěl nechat, fakt už jsem nemohl, ale 
pak jsem dostal ten nápad. A kvůli tomu vám vlastně taky píšu. Teda 
proto, že vám trochu závidím tu idylku v Zapadákově. Máte smůlu, že 
jsem upovídanej Tonda, takže abyste si tak klidně nehověli, prozra-
dím vám, na co jsme včera přišli, vy trdla.
     Vy si tak spokojeně žijete, že jo, koukáte do nebe, vypouštíte 
jednu raketu za druhou, myslíte si, jak jste chytří, co, no a zatím, 
kamarádíčci, nevíte, co vím já, hí ha hů, nevíte, že ONI jsou všúde 
mezi váma a vodí vás za nos, dělají si s váma co chtějí a vy jim zo-
bete z ruky. A přitom kdybyste trochu přemejšleli, muselo by vás 
taky napadnout, kde je najít. Takhle jim nalítnout! Vždyť je to 
trapný!
     Podle mejch posledních výpočtů je to nezvratně prokázaný.
     Všechny ženské jsou vetřelci z mlhoviny M 42 v Orionu, vy trum-
belkové.


                            - 10 -