milí moji druzi? Ne snad ze záliby k rostlinné téříši, ani z tou-
hy poučit vás, znalé, spíše upozornit vás na jednu z těch věcí: strom, 
určený k zániku, se zméní v kmínek zdravý. Zásahem-jak prostým - zač-
ne všechno znovu, jinak, lépe, moji drazí, a co bylo dříve, zasu-
to je v prach."
     Jako v snách a nervózně jame v této chvíli poposedli, pravda, 
překvapil nás Karel, přítel nejvtipnější, smíšek srdcím milý, nečeka-
nou řečí. Leč však úcta k přítelovi každého z nás udržela v klidu, 
a tak seděli jsme dále, přemítaje ned Karlovou řečí, pokračoval večer, 
v sálku bylo teplo.
     "Sadařstvím jsem začal, shromáždění druzi, abych mohl rozvést 
objev poslední. Napadlo mne jednou, poslouchejte dobře, proč jen pou-
ze stromy roubovat mám stále, proč tož tento smělý princip nevztáhnou-
ti k zajímavějším snad věcem? Bloumal jsem svou myslí, však mě dobře 
znáte, víte, že kulihrášek jsem svižný, čipera ten nejsmělejší, vtip-
né kaše přejedený. Vzpomněl jsem na rakety, jež zarachotí tmou, sa-
telity řítící se pustinou a uvažoval. Světy námi objevené, astronau-
ty prozkoumané, též vy v prvé řadě zkoumati jste začali. Zprvu kame-
ní to bylo, všemi, barvami snad hrálo, a pak květy, traviny a keře, 
nakonec i zvěře druhy prapodivné s myslícími kamarády nakonec. Víte 
sami, kamarádi, jaké problémy tu byly: darebové neposlušní, z cizích 
planet přivezení, se tu objevili. Místo aby pracovali,jen se smáli, 
drze smáli, svoje druhy na nás štvali, což snad pracovali? Kdepak, 
vždy jen krev nám sáli, vzpomeňte jen, s nimi jsme si dali? Proč však 
nenaroubovat si robotníky jiné, zdravé, smělé, pracovité, již by stá-
le usmívali se nám vstříc, ruku řádně přiložili k dílu? Znáte mě přec 
dobře, že jsem smíšek velký, že však za práci vzít umím, ach mí brat-
ránkové smělí. Hned jsem záměr svůj též prováděti počal."
     Věděli jsme, že je Karel mistr díla znalý, že však všetečka ten 
splní těžký úkol, nenadál se nikdo. Vypekl nás pěkně, čtverák jeden 
vtipný, tak dlouho nás vodil za nos, a my nevěděli! Leč, po krátkém 
šumu utichá zas sálek, lid už přestává se vrtět a na přítomných ústech 
znovu visí:
     "Mluv, Karle, ty mistře náš a pokračuj!"
     "Tak vytvořil jsem tvorům těmto směšným celé dějiny, a oni, vše-
tečkové malí, uvěřili hnedle, že za sebou dlouhé roky mají, že se dáv-
no vzdělávají, též jim vzdělance já vymyslel jsem, též doklady jich 
skvělé kultury já zplodil, hudbu jejich mistrů pracně složil, já též 
města starobylá pro ně vystavěl a vsugeroval mozkům jejich existenci 
dlouhou, vtipnou, a tak vesele mi bylo, když ti všetečkové nacházeli 
kostry svých předků, jež já tak absurdně jim zahrabati musil, též 
vytvořil jsem rodokmeny pestré, takže všichni čiperové malí věřili, 
že existence jejich trvá roků statisíce, avšak hodinu jen vyjmuti již 
byli ze zkumavek mých..."
     Úžas rozhostil se sálem, překvapení obstoupilo všechny. Karel, 
génius náš velký; dnes překonál sám sebe. Potlesk rozlehl se halou.
     "Však Karle," křikl kdosi, "tos vyprávět nám mohl, ale ukaž nám 
je, všetečky své malé, ať je spatříme zde, v hale!"
     Nato Karel odmlčel se chvíli, jenom chvíli. Pak zvedl ruku. 
Vzkřikl hlasem velikým:
     "Vždyť vy jste to, mí kamarádi malí, vždyť vás já vyrobil jsem 
druhdy, přece neexistovali jste, ještě když já dnes, tady, takto mlu-
vit počal!"
     V té chvíli my uvědomili si dílo toho mluvky a pak s úsměvem se 
do příbytku svého odebrali.







                             - 4 -