o stěny. Pak zmizel v otvoru.
- Tak pojď!
Vsoukal jsem se do komína, zapřel jsem nohy a záda o skálu a 
posunoval se dolů. Mohl jsem být tři metry nad počvou, to jako 
nad podlahou tý chodby, když mi ujela noha. Složil jsem se na 
zem pod kominem. Petr jen vzdechnul. Už věděl, co ode mě může 
čekat.
    Byli jsme v nízké, nedřevěné chodbě, nejspíš stařině. Vstá-
val jsem, abych se v prostoru pod komínem postavil, ale v pravé 
noze mě bodlo a já si zase rychle sednul.
- Co je?
— Noha, asi kotník.
– Můžeš s tím chodit?
Pokusil jsem se vstát. Noha odmítla  nést váhu. Sehnul jsem se 
k botě.
- Nezouvej se,pak to neobuješ. Stejně zatím polezeme po čtyřech. 
Zhasl.
Mihotavá zář se objevila vlevo od nás. Petr mě postrčil. Opatr-
ně, po kolenou jsem se vydal do chodby, Petr táhl za mnou oba 
baťohy. Jednou nebo dvakrát si Petr všiml, že z chodby vychází 
odbočka. Nosil tou dobou hlavě plány většiny šachet i stařin 
v tomhle revíru. Tuhle nepoznával. Pak světlo zmizelo. Nevím ko-
lik jsme už chodbou urazili a začal jsem přemýšlet, jestli se 
budeme vracet. Pak mi došlo, proč světlo zmizelo. Rozplynulo se