stále tlačítko s názvem "Ochrana reaktoru". Byla to jediná 
ochrana těchto zastaralých lodí. Teď tu seděl a věděl,že mu 
zbývá nějakých čtyřicet minut do chvíle, než se roztrhne 
reaktor a tím pádem by byl s ním ámen. "Kdyby alespoň šel 
odpojit" řekl Pete nahlas, pomýšleje na reaktor" mohl bych 
potom přejít na oběžnou dráhu planety a tak vyčkat pomoc". 
To však nešlo a tak Pete musel zatraceně rychle přemýšlet,
co udělá se svým osudem. Zbývali mu vlastně jen dvě možnosti: 
buď spáchat sebevraždu, nebo-pokud by t bylo možné- dostat 
se na blízkou planetu a tam vyčkat v malé pravděpodobnosti, 
že ho najde záchraná loď.

    Pravda, zbývala mu ještě možnost počkat,než se raketa 
roztrhne výbuchem reaktoru. Ovšem to nepatří ke zrovna 
půvabným druhům smrtia tak tuto možnost Pete okamžitě zavrhl. 
"Zemřít mohu kdykoliv"řekl nahlas s pohledem ulpěným na
schránku vedle sebe. Byla v ní služební zbraň.
Potom už jen přitáhl řídící páky, aby dosáhl nejvyšší rychlost.

    "Ještě deset minut" odhadoval Pete,když se nořil do 
atmosféry planety. Bylo mu hned jasné, že s lodí nepřistane. 
A tak si urychleně připravil speciální skafandr s padákem. 
Vzal si též nějaké zásoby a zbraň.
"Jen pět minut" ujistil se pohledem na palubní ukazatel času. 
Pak vstoupil do přetlakové komory a za pár okamžiků se již 
vznášel vzduchu pod obrovským padákem. Ještě než dopadl, 
podíval se na zkázu lodi a posléze na její zbytky.
Všššš... zasvištělo kolem něho listí a on přistál u kmene 
obrovského stromu.

    Pod skalním výběžkem, kdyžzapadlo jedno ze sluncí 
planety 5 LEX 7 a na jeho místo nastupovalo druhé, se konečně 
Pete probral. Všechno ho bolelo zejména hlava.
Nemotorně se zvedl a udělal pár kroků. "Je to v pořádku", 
řekl si. Sebral se země rozházené věci a vystoupil na 
nedaleký kopec,aby se zorientoval v krajině. Za pár minut 
již věděl, jakým směrem se má vydat ke svému obydlí.
Vlastně to obydlí v pravém slova smyslu nebylo,jen několik 
kmenů větví u sebe a jako střecha sloužil zbytek padáku. 
Vyrazil tedy vytyčeným směrem.Cestou však musel neustále 
přemýšlet o tom,co se mu přihodilo.Neustále si opakoval, 
že se musel zmýlit. Ne , ne. Byl to určitě on,jenže po několika 
létech. Ale jak to že se potkal? Sám sebe? Pete nevěděl, 
co si má o tom myslet. Ale věděl jedno, že uviděl svůj"osud". 
Těžkopádně se dokolébal do chýše, usedl na uměle udělanou 
stoličku a položil si hlavu do dlaní.

    "Ne,ne.To není možné", mumlal si dlouho,Potom si lehl na 
zem,dívaje se nad sebe. Oči se mu však klížily a tak si ani 
neuvědomil že usnul.Uplynulo již mnoho dní,kdy se s oblohy