10.

Nasadil jsem si sluchátka, ale nic se neozývalo. Indikátor 
skočil na nulu a já jsem se sehnul, uchopil rukojeť mikro-
fonu a otočil ho, abych ho znovu namířil. Nahrávalijsme asi 
půl minuty, potom to přestalo. Boulter opět zamířil mikrofon 
na spodek zdi a vzápětí jsme zachytili něco jiného. Odstrčil 
jsem sluchátka a zeptal se: „ Co je to, Aleku? Vůbec to není 
slyšet !"
Boulter svraštil čelo. Pokoušel se manipulovat s reflektorem 
a přitom jedním okem sledoval indikátor zvuku. Řekl:„ Zapni 
magneťák, Glyne. Rychlost patnáct palců za vteřinu, tahovou 
asi budeme potřebovat. Nemůže to být subsonické, když se to 
dá sledovat takhle malým reflektorem. Je to jistě něco vyso-
kofrekvenčního. I když to má ďábelskou amplitudu. Au, podívej 
se, jak ta ručička sebou škube. Pak se divíš, že se nám ucpali 
uši."
Asi deset minut jsme nahrávali, ale potom se nám už nic neoz-
valo. Vypnul jsem magnetofon a Boulter zajistil reflektor 
a vytáhnul cigarety. Bůhvíjak šťastný jsem zrovna nebyl. Řekl 
jsem: „Nejspíš jsme ty zmetky opět naštvali."
Ohlédl jsemse na zříceniny, pozlacené slunečními paprsky. Nic 
nebylo vidět. Boulter se usmál: „Na tvém místě bych nad tím 
tak nehloubal. Není tu žádná příčina ke starostem." Vtom něco 
zařinčelo a trojnožka se překotila do trávy. Boulter uskočil 
tak hbitě, že bych to od něho byl neočekával. Seděl jsem 
vedle malé vyvýšeniny, na kterou jsme tehdy poprvé postavili 
a Boulter se vrhl vedle mědo trávy. Vykřikl na mě:
„K zeni, Glyne!"
„Co k . . .?"
Strčil mě do prsou a tak jsem stejně padl k Zemi. Boulter se 
opatrně rozhlížel. „Nějací parchanti po nás střílejí!"
„Cože?"
Podívej se na tohle. Kdyby byli zasáhli mikrofon, to bych 
měl sakra radost!" Ukázal na trojnožku a já uviděl světlé 
místo, kd  něco odřelo podstavec těsně pod otočnou hlavou. 
Níž byla vedřevě hluboká rýha. Hleděl jsem na ni nechápavě. 
Řekl jsem: „No, jestli je tohle výstřel, tak někdo vystřelil 
rovnou nad námi!"
Oba jsme vzhlédli, byla to jedna z těch pošetilých reakcí. Na 
obloze nebylo pochopitelně po ničem ani stopy. Zůstali jsme 
ležet na místě. Napětí vzrůstalo.
Byla to vlastně podivná situace. Oba jsme tu leželi, kolem 
nás vřesoviště a zříceniny, v dálce světlé auto, a nevidi-
telný střelec, zřejmě ve vzduchu, čekající na další příle-
žitost. Po chvíli Boulter vstal. Zachmuřeně na mě pohlédl, 
poodešel někoilk kroků, zastavil se a s rukama v bok obhlížel 
obzor. Pak na mě zavolal. Jeho hlas zněl právě tak zastřeně 
jako tehdy ten večer.
„ Vstaň, Glyne. Skoro vůbec tě tady dole není vidět!" Opatrně 
jsem se posadil. „Zato tebe bude vidět, až se náš čarostřelec 
pokusí o další výstřel!"
Boulter se zasmál a pohodil hlavou, jako by se mu podařil do-
brý vtip. Řekl: „Dnes už přece nikdo nestřílí na otevřeném 
vřesovišti po lidech, Glyne. Žijeme ve dvacátém století.