5.
Gyula Hernadyi:

          H O M O    P R O T E S I E N S I S
          ——————————————————————————————————

/Z ruského vydání Poslednij dolgožitěl, Mir, Moskva 1980 přelo-
žil Dominik Dvořák/

     K. se zádumčivě toulal po ulicích‘ orze1 ho život. Nevě-
děl přesně, jak je starý, a chodit do Ústředí se mu nechtělo. 
Jediné, co ni pamatoval, bylo, že od poslední generální opravy 
uteklo půldruhého tisíce let.
     Už dvakrát se pokoušel všechno to skoncovat. Poprvé se ne-
chal roztrhat dynamitem, ale už za půl hodiny se probral na mís-
tě výbuchu nový jako ze škatulky.
     V Ústředním archívu, v oddělení bílkovin, byly uschovány 
všechny základní údaje každého člověka, ve skladech bylo možné 
nalézt protézy kterékoliv části těla a stačilo, aby komukoliv 
ten nebo onen orgán přestal fungovat, a za čtvrthodinku byla na 
místě opravářská služba.
     Když něčí tělesná schránka byla dokonale zničena jako na-
příklad výbušninou, radarová zařízení okamžitě informovala Ús-
tředí o sebevraždě nebo nešťastné náhodě a Ústředí, které zís-
kalo z Paměti přesný genetický kód jedince, obsah jeho mozku, 
molekulární strukturu jeho orgánů, bez prodlení vzalo odpoví-
dající soubor náhradních orgánů a protéz, spojilo je do jednoho 
celku, vybavilo organismus nutnou zásobou energie a znalostí 
a vrátilo staronovou bytost no původní místo.
     Jednou, v záchvatu zoufalství, K. vniknul do kódového sálu, 
změnil ve svém genetickém kódu dvě nuly na jedničky a opět se 
nechal zničit náloží.
     Za pět minut byl znova vrácen životu: neustálá zdvojená 
kontrola přístrojů pokus o podvrh odhalila a K., vrácený na kou-
paliště, odkud předtím uprchl, pokračoval v opalování.
     Nevěsta ho pustila k vodě a on se cítil nešťastný, přesto-
že věděl, že jednou někdy v budoucnosti, která byla bezbřehá, 
se k němu dívka určitě vrátí, stačí jen počkat. Čekal a trápil 
se nudou.

     Sehnal kdesi prastaré knihy a začetl se do nich. V jedné 
z nich nalezl verše, napsané v dávných, předhistorických dobách. 
Roztžitě v knize listoval, dokud nenarazil na řádku, která se 
mu neočekávaně zalíbila:
A  d n e š e k  m ů j  j e  z í t ř k e m  d n e  v č e r e j -
š í h o .
     Kdysi v pravěku, v období, které se nazývalo "dvacátým sto-
letím, jakýsi střeštěnec napsal tyto verše. Zalíbil se mu ten-
to zmotaný text.

     Při odpolední procházce si to namířil do středu hlavního 
města. Cestou si stále opakoval zapamatovaný výraz.
     Na konci jakési uličky se zastavil před složitým, obrovs-
kému kému mikrofonu podobným zařízením, a zopakoval do tohoto 
diktafonu nepochopitelný verš: