1i.

Uchopil jsem trojnožku a ukázal na rýhu ve dřevě. Nepřestával 
jsem mít nepříjemný pocit, že je něco za mými zády. „Tak co 
tedy udělalo tohle ?" zeptal jsem se.
Boulter pokrčil rameny. „Nejspíš to byla nějaká osamělá krou-
pa." A víc už o tom nechtěl mluvit.
Brzy na to jsme zabalili přístroje. Mně osobně se už celá ta 
věc přestala zamlouvat. Odjeli jsme zpět do vesnice a naoběd-
vali se.Pak se k mému překvapení Boulter rozhodl, že se ještě 
dnes večer vrátíme na jih. Neodporoval jsem. Měl jsem Freye 
nejméně na celý týden dost.
Dojeli jsme po půlnoci a já zůstal na noc v Alekově bytě.
Když jsem příštího rána vstal, byl Alec po snídani a už něco 
kutil v laboratoři. Měl tam několikarychlostní magnetofon a 
na něm jsme poprvé uslyšeli ty zvuky. Ještě jsem snídal, když 
pro mě přišel a odvlekl mě, abych si to poslechl. Zjistil kmi-
točet jejich vysílání; byl v rozmezí od patnácti do dvacíti 
kilohertzů. Zapnul přístroj a vytočil zvuk naplno. Reproduk-
tor na zdi začal pípat. Byl to zvláštní zvuk, kolísající a 
chvějící se. Znělo to jako sbor zpěváků, pachtících se po 
vysokém C. Jenže ne lidských zpěváků. Vyvedlo mě to z míry 
víc než ty obrazové záznamy, jenže Alec překypoval nadšením. 
Pokoušel se mě přemluvit, abych s ním znovu jel do Freye. Že 
prý má ještě něco, co by tam chtěl vyzkoušet. Odmítl jsem. 
Začínal jsem mít pocuchané nervy. „Stejně už mám příští ví-
kend zadaný."
Zasmál se. „Kdo mluví o příštím víkendu? Vracím se tam dnes 
večer.
Ve stručnosti jsem mu pověděl, co si o tom jeho návrhu myslím. 
Pokoušel se mě přemluvit, ale byloto jakoby ke skále. Krátce 

nato jsem od něho odešel a on stále ještě blouznil o svých 
pošetilých nápadech.Nejspíš chtěl navázat kontakt s těmi 
kanáry.Pochopitelně to dokázal,i když ne zcela podle svých 
představ.
                            ----------
Zavolal mi až uprostřed týdne.Jeho hlas mi v telefonu připadal 
nepřirozený.Mluvil celkem záhadně,jen se mě zeptal, jestli bych 
k němu nechtěl zajít a na něco pozoruhodného se podívat. Řekl 
jsem ano, kdykoli se mu to bude hodit. Než zavěsil, řekl něco 
podivného:"Přijď, jak jen ti to bude možné, Gline. Myslím, že 
nehrozí žádné nebezpečí."
Položil jsem sluchátko, zůstal stát a nespouštěl z něho zrak. 
Nebezpečí? Tohle slovo jsem nerad slyšel. Jaké nebezpečí a 
proč dnes večer? Pokrčil jsem rameny. Boulter mluvil vždycky 
v narážkách a občas i nesrozumitelně. Oblékl jsem si sako. 
Stál jsem u dveří bytu, rozhlížel se, a právě když jsem chtěl 
zhasnout, ozval se z koupelny třeskot rozbitého skla. Rozebě-
hl jsem se tam v domění, že se tam dostala oknem nějaká kočka 
nebo nějaké jiné zvíře. Nic tam nebylo. Zprvu jsem nemohl zjis-
tit, co ten hluk způsobilo, ale pak jsem uviděl, že se rozbilo 
zrcátko na holení. Střepy byly rozházeny po celé místnosti. 
Ani ‚jeden nebyl větší než hrášek. Zdvihl jsem jeden a nechápa-
vě si ho prohlížel. Jak jsem tam tak stál, otevřela se dvířka 
skřínky zavěšené na zdi a na hlavu mi začali pršet lahvičky 
a kartáčky a štětky na holení. Vycouval jsem, zabouchl dveře 
bytu a hnal se k vozu.