11.

-Ano zamumlal stařec a vzpomínal.
-Od téhle chvíle za čtyřicet šest let mi moje vlastní nahrané 
pásky zavolají. Vlastně si nemyslím, že bych byl na Marsu až tak 
dlouho: je to jen jeden z mých krásně ironických nápadů, tako-
vá kratochvíle. Jsi to vážně ty, Bartone? Jsem to vážně já?
-Ano! Starci z očí kanuly slzy.
-Vytvořil jsem tisíc Bartonů, můj hlas, přizpůsobivý všem o-
tázkám, v tisíci, marťanských měst. Armáda Bartonů po celém 
Marsu, zatímco čekám, až se rakety vrátí.
-Ty osle, potřásal stařec unaveně hlavou.
-Čekals šedesát let. Zestárnul jsi přitom čekání, pořád osa-
mocený. A teď ses stal mnou a jsi pořád ještě sám v prázdných 
městech.
-Nečekej ode mě sympatii. Jsi jako cizinec v jiné zemi. Já 
truchlit nemůžu. Žiju, když nahrávám ty pásky. A ty žiješ, 
jestliže je slyšíš. Oba si nemůžeme porozumět. Ty skryté pás-
ky můžou jen reagovat na jistý počet tvých podnětů.
-Přestaň! vykřikl, stařec. -Nech toho! Ty jsi byl ale bezcitný. 
Táhni!
-Byl, starouši? Já JSEM. Dokud se tyhle pásky odvíjejí, dokud 
skryté kontakty a neviditelné elektronické oči čtou a vybíra-
jí a transformují slova, aby ti došla k uším, já tu budu, 
mladý a krutý. Budu právě takový dlouho po tvojí smrti. Na-
shle.
Cvak.

Barton dlouho seděl a držel telefon. Srdce ho bolelo. Jaký 
nesmysl to byl, v těch prvních letech izolace, nastavovat te-
lefonní mozky, pásky, okruhy a napojovat hovory na hodinová 
relé.
Crrrrrr - cink!
-Dobrejtro, Bartone. Tady Barton. Už je sedm. Vstávej, slu-
níčko, a sviť!
Crrrrrr – cink!
-Barton u telefonu. Máš jít v poledne zapojovat telefonní ú-
střednu do Marsiany. Myslel jsem si, že bych ti to měl při-
pomenou.
-Dík.
Crrrrrr - cink!
-Barton? Barton. Šel, bys se mnou na oběd? Do hospody U Rake-
ty?
-Proč ne?
Crrrrrr - cink!
-To jsi ty? Říkal jsem si, že bych tě mohl potěšit. Raketa 
může přiletět třeba zítra a zachránit tě.
-Jasně, zítra a zítra, zítra zas.
Cvak.
Těch čtyřicet let jako by shořelo. Barton zapojoval, skryté 
telefony a jejich důmyslné, promyšlené mechanismy. Zapečetil 
je tichem. Měly mu zavolat teprve, až, mu bude osmdesát, je-
stliže bude stále naživu. A teď, dnes, telefony zvoní a mi-
nulost mu dýchá do uši, šeptá, mumlá a připomíná.
Crrrrrr - cink!
Nechal, telefon zvonit.
Přece to nemusím brát, pomyslel si.