1.

              POVÍDKY LIBERECKÉHO SCI-FI KLUBU

J. Karbusický:/14 let/
                 VĚČNÝ KOLOTOČ

     Zůstal jsem sám. Není tu nikdo, před kým bych se mohl 
ospravedlnit. Nikdo. Jen mrtvoly tří mužů. Tímto dopisem se 
chci nejen ospravedlnit, ale i varovat všechny, kteří přij-
dou na tuto planetu. Odleťte ihned z tohoto místa daleko do 
kosmu a zbytek tohoto listu dočtěte až tam, dříve, než ONI 
získají nad vámi moc.
     Byl jsem daleko citlivější než moji druzi. Snad právě 
proto se to stalo. Nikdy jsem nedovedl překonat sám sebe, 
nic si odříci, poručit si. Byl jsem z naší výpravy opravdu 
nejvhodnější pro JEJICH záměry.
     Vliv nade mnou získali téměř nepozorovaně. Začínal jsem 
ztrácet zájem o své dřívější vášnivé záliby. Nikdy bych se 
jich nezřekl, ale teď jako kdybych si uvědomil jejich zby-
tečnost. Snažil jsem se k nim znovu vrátit, ale nepřekona-
telný odpor mi v tom zabránil. Věděl jsem, že se se mnou 
děje něco divného, dokonce jsem tušil příčinu, ale přesto 
jsem před druhy mlčel. Tyhle první nesmělé pokusy vyvrcho-
lily ve strašnou věc: stal jsem se otrokem bez vůle a bez 
možnosti varovat své přátele před svou nebezpečností. Byl 
jsem pro ně nebezpečnější než všechny možné pohromy. Více 
než zničení lodi nebo nedostatek kyslíku. Byl jsem horší 
než nakažlivá smrtelná choroba, protože ji mohli zjistit a 
bránit se jí, avšak mé vražedné úmysly nijak zjistit nemohli. 
JEJICH rozkazy jsem nevnímal jako rozkazy, ale jako životní 
nutnost. Nutnost zabíjet. Vzpírat jsem se jí, ale přes vše-
chnu snahu jsem už nemohl ničemu zabránit.
     Za první oběť jsem si vybrat, vlastně ONI si vybrali, 
velitele, silného a vysokého chlapa. Nedovedl jsem si vlast-
ně ani představit, jak vraždu provedu. Způsob vraždy však 
nezáležel na mých představách, všechno řídili ONI. Všechno 
dění i mě. Řekl jsem mu, že jsem cosi dnes ráno venku obje-
vil. Přál jsem si, aby  na mně poznal, že mu lžu, ale ani 
stín podezření se neobjevil v jeho tváři. Vyšel se mnou ven 
na určené místo. Tam už bylo snadné uzavřít mu přívod vzdu-
chu. Prudce se napřímil a vztáhl ruce k hrdlu. Dále nemohl. 
Ventil upevněný na zadní části přílby byl pro něho nedosaži-
telný. Pak padl na zem, několikrát sebou zazmítal a... ko-
nec. Celou tu dobu se na mne díval nechápajícíma očima a 
až ke konci se v nich objevila hrůza. Bylo to strašné. Já 
jsem se však po celou tu dobu přihlouple usmívat. Nedovedl 
jsem přinutit své tělo,aby mu pomohlo před smrtí. Místo to-
ho jsem rozkročmo stál a čekal, až se udusí.
     Potom jsem běžel, za palubním lékařem, Uvěřit mi, že se 
velitel zranil a já si s ním nevím rady. S lékařem byly jisté 
potíže. Okamžitě po uzavření přívodu se na mne vrhl a pora-
zil mě. Ostrý nůž, který se ani nevím jak objevil v mé ruce, 
brzy učinil jeho trápeni konec.