12.

Crrrrr - cink!
Tam vůbec nikdo není, uvažoval.
Crrrrr - cink!
Je to jak samomluva, pomyslel si. Jenže jiná, o tolik jiná. 
Cítil, jak se jeho ruka podvědomě zvedá k telefonu.
Cvak.
-Haló, starej Bartone, tady mladej Barton. Ovšem o rok star-
ší. Dneska je mi jedenadvacet. Za poslední rok jsem do dvou 
set měst na Marsu zamontoval telefony napojené na počítač. 
Zalidnil jsem planetu namyšlenými Bartony.
-Ano. Stařec si vzpomněl na ty dny a noci kodrcání přes mod-
rá návrší do ocelových údolí Marsu, s celým nákladem mecha-
nismů, pohvizdováni, štěstí. Mít něco na práci. Něco chytré-
ho a nádherného a smutného. Skryté hlasy. V těch mladých 
dnech, kdy smrt nebyla smrtí, čas neznamenal čas a stáří ne-
bylo než slabou ozvěnou z dlouhé modré jeskyně let před te-
bou.
-Minulou noc, řekl Barton mladší, -jsem seděl sám v kině v 
liduprázdném městě. Dával jsem si starého Laurela a Hardyho. 
Páni, jak já se chechtat!
-Jasně.
-Včera jsem dostal nápad. Nahrál jsem svůj hlas tisíckrát na 
jednu pásku. Když se to vysílá městem, jako by tam žilo ti-
síc lidí. Uklidňující zvuk, hluk davu. Postaral jsem se, aby 
ve městě bouchaly dveře, děti zpívaly, orchestriony hrály, 
všechno podle hodinového stroje. Když nekoukám z okna, jed-
noduše poslouchám a je to fajn. Ale když se podívám, iluze 
je pryč. Řekl bych, že jsem čím dál osamělejší.
Stařec řekl: -Ano. To byly první příznaky.
-A dělal jsem hokuspokusy s vůněmi. Jak se procházím po opu-
štěných ulicích, z domů se linou vůně šunkových smaženic, 
slaniny s vejci a polévek. Všechno mechanicky. Chytrý, co?
-Fantazíruješ. Blbneš.
-Sebeobrana, staroušku.
-Už mám toho dost. Stařec prudce zavěsil. Bylo toho moc, Mi-
nulost rozlévající se kolem něj, až se v ní topí... Scházel 
po schodišti věže do ulic města. Město bylo černé. Už neho-
řely žhavě červené neony, nehrála hudba a nelinuly se vůně. 
Už dlouho předtím pustil tu pochmurnou fantastiku mechanic-
kých lží k vodě. Poslouchej! Nejde to někdo po schodech? 
Přivoň si! Není to jahodový koláč? Ne, tomu všemu udělal ko-
nec. A co udělal s roboty? Zarazil se... A tak. Zamířil k 
temnému kanálu, kde se v rozvlněné vodě třpytily hvězdy. Pod 
hladinou, ve vyřízených řadách rezivělo robotí obyvatelstvo 
Marsu, které si za celá ta léta sestrojil a se vzteklým vě-
domím vlastní nedokonalosti nechal pochodovat, jeden, dva, 
tři, čtyři! do hlubin kanálu, až se ponořily s bublinami ja-
ko utopené láhve. Zabil je a ničeho nelitoval.

Crrrrrr - cink!
Telefon uvnitř neosvětleného domu bylo sotva slyšet. Šel dál. 
Zvonění utichlo.
Crrrrrr - cink! V dalším domě před ním, jako by mechanismy 
věděly, že právě teď jde po městě. Rozběhl se. Nechal zvoně-
ní za sebou - jen aby ho dohonilovyzváněni zase tady z toho