8.

znalost své skutečné budoucnosti nikoho dvakrát nenadchne. 
     Ve druhém případě, je-li myšlenka prvotní a jevy pro-
bíhající v mozku druhotné, může myšlenka ovládnout chování 
hmoty, tedy budoucnost neexistuje a je vytvářena až myslí-
cím tvorem a jakékoliv cestování časem je tudíž nepravdivě.
     A protože jsou tyto závěry navíc v rozporu se základní 
myšlenkou materialismu a idealismu a jinak cestování časem 
vysvětlit nelze, je vše, co se mi tu snažíte namluvit, holý 
nesmysl."
     "Vysvětlil jste to přesvědčivě, ale přesto bych vám 
rád pověděl ..."
     "Nashledanou."
     "Počkejte, neutíkejte." To však již volal marně. Muž 
se ztratil v davu. Cestovatel se ještě několikrát pokusil 
navázat kontakt s několika lidmi, ale jakmile na něj někdo 
zavolal policii, raději spěšně nasedl do stroje času a vrá-
til se domů, kde ho čekalo další překvapení v podobě vědců 
z Ústavu pro zkoumání času, když vylíčil své příhody.
     "S tím jsme počítali," řekli mu, "jenom jsme si chtěli 
ověřit v praxi, že přenos informace směrem do minulosti je 
zakázán."



Jindra Strádalová:
                     DALŠÍ Z ŘADY NÁVŠTĚVNÍKŮ

     "Pozor, pozor, hlásí se stanice SPUTNIK: podle čers-
tvých zpráv pokračuje mezinárodní kosmický let na výbornou. 
Posádka se cítí dobře a s chutí se pouští do odebíráni 
vzorků z povrchu Venuše..."
     Vypnul jsem rádio. Ostatně, co jsem čekal? Co jiného? 
Jsem asi moc velký idealista. Zadíval jsem se na tu jedinou 
věc civilizace, kterou mi zde v té pustině zanechali. V dál-
ce zavyli vlci. Starý dům úpěl pod poryvy vichřice, která 
s sebou přinášela další a další sníh. Nechtělo se mi usnout. 
Každý dlouhý den, který jsem zde strávil ve mně zanechal sto-
py. Kdoví, kterou noc usnu navždy. Flegmaticky jsem se po-
sadil. Ne, není možné, aby se svět nedozvěděl, že kosmonau-
ti .... V domě bouchly dveře. Vyskočil jsem. Přicházejí. Po-
tichu, jako zlé svědomí. Nesmí mě dostat. Ještě ne. Ještě 
jsem nesplnil své poslání. Pud sebezáchovy mi zatemnil ro-
zum. Musím se spojit s lidmi a předat jim, to, co mě tíží a 
to, kvůli čemu teď trpím. Vyskočil jsem oknem a zoufale se 
prodíral závějemi k lesu. Sníh za mnou se neslyšně rozvířil 
projektily z pistolí s tlumiči. Toto byl asi můj poslední 
pokus. Věděl jsem, že nemám kam utéct. Neznal jsem okolní 
tajgu. Už jsem nemohl dál, ale cosi mnohem silnějšího než 
mé já mě pohánělo dál. Stále kupředu. Musím......

     Probudil jsem se. V místnosti praskal oheň, venku za-
ržál kůň. Nebývalá slabost mi nedovolila vstát.
     "Ležte klidně, pane, ještě nesmíte vstát," tón hlasu 
mě uklidňuje.
     "Kde to jsem? Kdo jste? Nesmím tu zůstat, měl byste ne-
příjemnosti."