2.


     Vrátil jsem se do rakety. Navigátorova bezmezná důvěři-
vost mi velmi pomohla. Stačilo mu vysvětlení, že se velitel 
s lékařem venku zdrželi a že se jistě za chviličku vrátí.
     Připravil jsem zatím rychle snídani. V naprosté pohodě 
jsme ji snědli a pak si povídali o všedních věcech. Mluvil 
se mnou bez jakéhokoliv náznaku podezření. Náhle se upro-
střed vypravování jakési humorné historky chytil za břicho 
a velmi se mi omlouval, za svou nevolnost. Prominul jsem mu 
ji, protože po pozření zdejších jedovatých rostlin mu ani ne-
mohlo být lépe. Chudák netušil, čím jsem mu okořenil vydat-
nou snídani. Za pět minut tiše skonal.
     Zůstal jsem sám. Není tu nikdo, před kým bych se mohl 
ospravedlnit. Nikdo. Jen mrtvoly tří mužů. Žádný z nich mi 
nikdy nezkřivil ani vlas na hlavě. Nikdy mi neřekli křivé 
slovo a mohu říci, že jsem byl u členů posádky OSE 128 oblí-
ben. V normální situaci bych je nezabil. To ONI mě řídili. 
Ale kdo ONI? Nikdy jsem je neviděl ani neslyšel. Vše teď vy-
padá jako několikadenní zatemnění mysli. Třeba ONI byli jen 
v mé fantazii, třeba vůbec nikdy neexistovali a já nemohl 
zabíjení zabránit, protože jsem v ně slepě věřil. Jsem vrah 
nebo šílenec. Jedno i druhé samo o sobě může být /a také je/ 
důvodem, proč dál už nechci žít. Za pár dní přiletí záchran-
ná raketa. Po návratu mě čeká soud a rozsudek, v nejlepším 
případě bude znít: doživotní izolace v ústavu pro duševně 
choré.
     Nic mi není platné, že teď přemýšlím a jednám úplně 
normálně. To snad hrůza z mých činů mi vrátila rozum. Ale 
na jak dlouho? Ne! Už nikdy nebudu smět létat, už nikdy ne-
získám takovou důvěru. Zklamal jsem! Nevidím skutečně jiné 
východisko z této situace... Sbohem.
                           *******

     Záchranná výpravy s posádkou dvou mužů byla vyslána tři 
dny po umlknutí pravidelných relací, v nichž měla výzkumná 
loď OSE 128 hlásit pokračování a výsledky průzkumu.
     V poměrně krátké době přistála na téže planetě kousek 
od mlčící lodi. Průzkum byl proveden ihned...
     "Cos našel.?" zeptal se Olo stojící před cizí raketou.
     Len neodpovídal. S hrůzou pohlížel na dvě mrtvá těla: 
jedno sedící v nepřirozené poloze za stolem, druhé ložící na 
podlaze a svírající v ruce pistoli. Chtěl odpovědět, ale ne-
mohl. Tělo ho už neposlouchalo. Cítil, že je ovládán kýmsi 
cizím. Poklekl a obrátil ležící mrtvolu tak jistě, jako kdy-
by celý život nedělal nic jiného. Našel pod ní dopis. Zvedl 
ho, zmačkal a zasrčil do kapsy. Pak zvedl i pistoli. Namí-
řil ji na dveře a zvolal:
     "Můžeš taky vstoupit, Olo! Vše je v pořádku!"...