- 8 –


     Stařík pokorně zíral s vyvalenýma očima a s pootev-
řenými ústy, naprosto zničen, zdeptán e zatracen, upíral 
smutný pohled na špičky svých hlídačských bot a snažil 
se pochopit Laufnerovs slova.
     „ ... a máte dokonce svou vlastní zahradu!“
     Hlídač se bezděčně roztřásl. “Ale vždyť 3. dráha a 
5. rampa se už nepoužívají ...“
     „Tady nejde o 3. dráhu a 5. rampu, Mathyle, ale o to, 
že neoprávněné držíte zemědělskou půdu, jasný?!“
     „A-ano, pane řediteli,“ zablekotal hlídač. “Ale ty 
děti ...“
     „K čertu s dětmi!“ vykřikl zuřivě Laufner. „Co sem 
pletete děti? Nebo snad chcete zastřít skutečnost, že všech-
na zemědělská půda má být obdělávána? No?“
     „Ne, pane, nechci!“ vyrazil ze sbe stařík.
     „A co tam pěstujete?“
     „Trochu té zeleně, taky kvítka ...“
     „No prosím! Tráva! Kytky! Víte, že za tohle je kri-
minál, Mathylol?“
     Starému muži začaly hrůzou drkotat zuby.
     „Tak aby bylo jasno: neudám vás, Mathylol, ale jen 
když přestanete ty parchanty vodit na kosmodrom. Pro mě za 
mě, klidně si žijte v té své hlídačské boudě s trochou 
uschlého sena na dvorku před přistávací dráhou, ale to vám 
povídám, Mathylol, už mě nikdy neobtěžujte s takovými vo-
lovinami jako dnes, rozuměl jste?“
     „A-ano, pane,“ vykoktal bledý hlídač a s hrůzou v mod-
rých plachých očích vycouval z místnosti.
     „Tak to bychom měli?“ konstatoval Laufner a slastně 
se protáhl. „A celkem klidně. Proč mě ale vůbec zatěžují 
takovými blbostmi? S tím by se něco mělo dělat. Nejsem tu 
nikomu pro smích!“
     Vzal sluchátko videofonu a nařídil sekretářce: „Dnes 
končím.“
     „Ano, pane řediteli.“
     „A ještě něco,“ vzpomněl si Laufner. „Spojte mě s man-
želkou.“
     „Prosím, moment.“
     Chvíli to ve sluchátku bzučelo a pak se ozval pří-
jemný Romanin hlas: „Laufnerová ... á, promiň, Dereku, 
teprve teď mi naskočil obraz ... Co je ti, vypadáš ně-
jak divně?“
     „Ahoj, Romi, toho si nevšímej, měl jsem dneska per-
ný den, to víš. A tak mě napadlo — co kdybychom si někam 
vyrazili?“
     „A kam navrhuješ?“
     „Třeba k moři, vyhlídka “C“. nejsou tam v betonu 
na pláži takové díry.“
     „Výborně, ale co děti?“
     „Děti, děti!“ rozčílil se Laufner. „Pořád jenom dě-
ti! Tak je strč do některého toho domu na dětské hřiště, 
a basta! Mají tam přece všechno, co potřebují, ne?“



368/84